Sociální vědec je součástí zkoumané reality (Pavel Barša)
STÁHNOUT PDF
O postrevoluční emancipaci, vztahu teorie a praxe a dvojím pojetí kultury
Interview s Pavlem Baršou (Praha 31. 3. 2005)
Michal Tošner
I. Od Marxe k Foucaultovi
M.T.: Od konce 90. let jsi publikoval řadu knih. Tématický rozptyl těchto prací je široký a pokrývá mnoho polí, od politologie a mezinárodní vztahy přes multikulturalismus k genderovým studiím. To vše je prostoupeno odkazy na filozofii, antropologii či psychoanalýzu. Mají tyto knihy něco společného? Čím se necháváš vést?
P.B.: Na to se dá odpovědět nejlépe genealogicky. Já jsem studoval filozofii a zajímala mě ta oblast filosofie, které se od Aristotela říká „praktická“ – tj. morální a politická filosofie. Z tohoto úhlu jsem ve druhé polovině 80. let četl Michela Foucaulta. Toto setkání ve mě podpořilo názor, že filozofie, která není napojena na nějakou jinou disciplinu, je sterilní. Nejzajímavější filozofové současnosti jsou ti, kteří byli schopni pracovat na pomezí filozofie a nějakého dalšího oboru, což nemusí samozřejmě být jen vědecký obor, ale třeba i umění, literatura či kritika.
Ovšem, největší vliv před Foucaultem na mě měl Marx. Toho nás nutili v 1. polovině 80. let číst jako studenty filosofie (tehdy jsi nemohl studovat jinou filosofii než marxisticko-leninskou). Většina spolužáků se tomu vyhýbala, ale já ho četl s velkým zájmem. V centru Marxovy pozornosti stálo spojení filosofie a sociální praxe. Jeho projektem bylo překonat filosofii tím, že se stane teorií společnosti, kterou použije dělnická třída k tomu, aby společnost přetvořila – aby prostřednictvím revoluce osvobodila sebe i ostatní lidi z útlaku. Filosofie přestala mít čistě teoretický smysl, ale stala se nástrojem lidské emancipace. Marx ovšem jen politizoval funkci, který má filosofické poznání už od Sokrata – totiž být cestou ke svobodě. Otázka spojení teorie s praxí mě od první četby Marxe nepřestala zajímat. Z tohoto hlediska jsem také četl pozdního Foucaulta – jako specifikaci této otázky pro dobu, kdy její marxistická podoba ztratila přesvědčivost, pro dobu postrevoluční.
Tím se vysvětluje, že první dvě knihy, které jsem na konci 90. let publikoval, nebyly filosofické, ale snažily se zodpovědět otázky, které před nás kladla postkomunistická realita onoho desetiletí. Byla to Politická teorie multikulturalismu (CDK, Brno 1999) a Národní stát a etnický konflikt (CDK, Brno 1999, spoluautor Maxmilián Strmiska). Ty knihy měly plnit roli učebnic pro mé studenty, zároveň jsem si v nich ale sám vyjasňoval, co se děje kolem mě a co by se mělo dělat, aby se dění ubíralo žádoucím směrem. Konkrétněji řečeno jsem chtěl najít teorie, které by mohly vysvětlit nacionalistické a etnické konflikty a přispět k jejich překonávání či alespoň krocení - k tomu, aby se odehrávaly formou politického vyjednávání o koexistenci, a nikoliv formou vzájemného vyvražďování. Podnětem k napsání knih o feministických teoriích a o postrevoluční levici (spoluautor té druhé je Ondřej Císař) byl vedle zmíněných pedagogických potřeb zájem o vztah emancipačního sociálního hnutí k teorii – tedy vlastně zmíněná Marxova otázka, jen v jiném převleku.[1] Napsal jsem také knihu o americké zahraniční politice, v níž jsem zareagoval na to, co považuji za velmi nebezpečný obrat v té politice po 11. září 2001.[2] Snažím se v ní spojit rovinu empirického popisu s obecnějšími otázkami. Do jaké míry například ideologická atmosféra, ve které se nyní Amerika nachází, a díky níž Bush podruhé vyhrál volby, plyne z určité konfigurace mezi politikou a náboženstvím, která je v Americe jiná než v Evropě, a která v situaci po 11. září umožnila Bushovi čerpat z náboženských zdrojů a pojmenovat situaci manicheistickým jazykem? Ve všech zmíněných knihách jsem tak či onak musel řešit vztah mezi teoretickými pojmy a empirickou analýzou, mezi „normativními“ a „explanačními“ přístupy a obecněji vztah sociálně-vědných (a jiných) teorií k sociální a politické praxi. Mezitím jsem ovšem také publikoval svou zatím jedinou filosofickou knihu – Imanence a sociální pouto (CDK, Brno 2001) – v níž se pokouším vyrovnat s nejobecnější otázku sociální filosofie – otázkou po posledních zdrojích či „počátcích“ sociální soudržnosti. To je ale na jinou debatu ...
M.T.: Ano, mohl by jsi více rozvést vztah teorie a empirie, konceptů a faktů, diskursů a reality.
P.B.: Dřív, než se nám představují jako odraz sociální reality, jsou diskursy, včetně teoretických diskursů, její součástí. To však neznamená, že lze realitu redukovat na diskurs, praxi na teorii, společnost na její obraz v sociálně-vědných knihách. Navzdory rozšířené představě se poststrukturalisté takového omylu nedopustili. Foucault zdůrazňoval, že diskurs jako instituce svého druhu je vždy součásti jiných institucí, že diskursivní praktiky jsou vždy propojeny s jinými, nediskursivními praktikami. Odpovídá to ostatně Wittgensteinově tezi, že každá jazyková hra je součástí nějaké širší životní formy. Když se zmiňuje Derridova věta, že neexistuje nic vně textu, zapomíná se často na to, že když mluví o psaní (écriture) a textu, tak jsou pro něj metaforou obecné struktury lidské zkušenosti, nikoliv jen psaním a textem v primárním, doslovném významu. Foucault, Derrida i Wittgenstein tedy neredukují realitu na jazyk (diskurs). Zdůrazňují jen to, že diskursy jsou neopominutelnou, „konstitutivní“ součástí lidské reality, a tedy také že bez analýzy diskursů, a obecněji bez analýzy kulturních výtvorů a významů, jimiž lidé dávají smysl svým životům a světu, nemůžeme porozumět sociální realitě. Jak jsem řekl, to se týká i teoretických diskursů sociálních věd – jsou samy součástí reality, kterou zkoumají. Z tohoto zjištění plyne požadavek sebereflexe vědce: pozorovatel není vně zkoumaného, ale uvnitř, a musí být proto schopen zahrnout sám sebe do popisu. Fakta nemluví sama za sebe. Naopak, jakákoliv jejich prezentace již s sebou nese použití jistých selektivních a interpretačních schémat a konceptů, které jsou spjaty se situovaností vědce. Chce-li dostát nárokům vědy, které vyžadují neustálou kontrolu vlastních teoretických i praktických předpokladů, musí výzkumník v co největší míře reflektovat tato schémata a svou pozici v realitě, kterou zkoumá.
M.T.: Na podzim vyjde v nakladatelství Dokořán kniha, která je věnována Michelu Foucaultovi. Budou v ní dva texty: tvůj věnovaný vztahu Foucaulta k politice a Josefa Fulky věnovaný vztahu Foucaulta k estetice. Můžeš říci, na co jsi se ve své studii zaměřil, co je hlavní tezí tvého textu?
P.B.: V té studii představuji Foucaulta – zvláště v jeho dvou posledních obdobích - jako politického myslitele par excellence. Jádrem je analýza jeho vztahu k modernitě a osvícenství. Hlavní interpretační tezi vyjadřuje název studie: Nietzschovské osvícenství. Toto spojení se některým může zdát jako contradictio in adjecto. Nietzsche a Foucault jsou často vykazováni do tábora antiosvícenců, tedy těch, kteří kritizují moderní rozum a vyvolávají proti němu nějakou alternativní, „iracionální“ instanci v podobě víry, tradic a krve předků, vůle k moci, šílenství, umělecké tvorby, libida atd., atp… Já naopak vycházím z toho, že Nietzscheho je nejvhodnější pochopit nikoliv jako antiosvícence, ale jako někoho, kdo radikalizoval osvícenství tím, že užil osvícenskou kritiku na osvícenský rozum sám. Původní osvícenská kritika sice demaskovala modly v podobě náboženství, předsudků a tradic, ale zároveň měla sklon to činit jménem nových model – moderního rozumu a kultu člověka. Nietzsche učinil osvícenskou kritiku sebe-reflexivní, když podrobil stejné demystifikaci i tyto nové modly. Chápu Foucaulta, a v jisté míře i ostatní poststrukturalisty jako pokračovatele Nietzscheho, jako ty, kteří radikalizují osvícenství tím, že ho uplatňují na ně samotné. Ovšem, velmi podobnou cestou, byť s jinými filosofickými prostředky, se vydali dávno před nimi Theodor W. Adorno s Maxem Horkheimerem ve své Dialektice osvícenství (1944) kde takové radikalizované osvícenství nazvali „jiným osvícenstvím“.[3]
Politicky vzato je samozřejmě Nietzsche problematický. Byl geniální psycholog a etik, ale velmi špatný politický sociolog. Řadě svých objevných psychologických a etických vhledů dával scestné politické významy. Někde používal politických obrazů jako metafor pro etiku, ale jinde skutečně sklouzl k tomu, že mluvil primárně o politice a vyjadřoval buďto reakční myšlenky, v nichž kritizoval liberální a demokratické instituce z hlediska idealizované minulosti, anebo myšlenky reakčně-revoluční, na které posléze navázali fašisté. Podobné nebezpečí nenacházím ve Foucaultově teorii, byť se mu Foucault nevyhnul ve své aktivistické praxi, nejvýrazněji v sympatii k francouzským maoistům a v oslavě islamo-fašistické revoluce v Iránu. Jeho teoretická díla nedávají žádnou oporu takovým angažmá: nestaví se proti modernitě jménem nějaké jí vnější alternativy - idealizované minulosti či utopické budoucnosti -, ale zevnitř modernity osvětlují její dogmatické předpoklady a vytěsňované důsledky. Jedná se v nich o sebekritiku osvícenství, nikoliv o rýsování politické alternativy k němu. Z politického hlediska jsou tedy otevřená – je na čtenáři, pro jaký politický projekt tyto analýzy využije. Teprve pozdní Foucault svým přihlášením se k osvícenství specifikoval svou politickou pozici, ale to nikoliv ve svých knihách, nýbrž v příležitostných statích a rozhovorech.
V nich připomněl, že osvícenství nebylo teoretickým, nýbrž praktickým projektem – chápalo se jako součást hnutí lidské emancipace. V souladu s tím poukázal na vazbu své teorie na jistá hnutí současnosti, která se svou povahou i cíli liší od předcházejících moderních emancipačních hnutí s jejich paradigmaty v liberalismu a socialismu. Liberalismus kritizoval absolutistický stát, socialismus kritizoval kapitalistickou ekonomiku. Hnutí, která má na mysli Foucault, posunují své těžiště z politiky a ekonomiky na úroveň individuálně osvojovaných kulturních vzorců a kritizují a podvracejí identity, vnucené lidem stávajícími řády moci a diskursu. Krajními případy takového vnucení a podrobení je „konstrukce“ stigmatizovaných kategorií – etnických, rasových, sexuálních, tělesně či duševně postižených atd., atp. Aby byl odboj proti tomuto podmanění úspěšný, musí mít podle Foucaulta dvě fáze. V první musí být daná identita přehodnocena (jak skupinou tak širší společností) a její stigmatizace nahrazena jejím přijetím, potvrzením, „afirmací“. V druhé fázi však musí být daná identita překonána, neboť i ve své přehodnocené podobě stále zůstává produktem vládnoucího systému moci a diskursu. První fáze je nezbytná, ale nedostatečná. Nelze ji obejít, ale zůstane-li se u ní, jen se ve změkčené podobě reprodukuje panství. Volba konkrétních forem „potvrzení“ a „překonání“ i rozpoznání okamžiku, kdy první taktika přestává mít emancipační smysl a stává se jen nástrojem podmanění, není věcí teoretického, ale praktického rozumu, tedy rozumu „aktérů“, nikoliv jejich vnějších „pozorovatelů“.
Ve vztahu dvou taktik zachytil Foucault hlavní dilema politiky identity a multikulturalismu – ať již se jedná o identitu založenou na pohlavním rodu, sexuální orientaci, etnicitě či nějakém stigmatizovaném rysu těla, psychiky nebo životního způsobu. Toto dilema je také jádrem současné české debaty o tom, zda má podpora romské kulturní identity emancipační, nebo naopak podmaňující efekt. To je můj spor s Tomášem Hirtem. Z mého, foucaultovského hlediska to je spor taktický, nikoliv principiální – pokud mohu soudit, shodujeme se s Tomášem ve strategickém cíli, jímž je emancipace jednotlivce. Jinak však posuzujeme funkci „etno-afirmace“ – já ji považuji za nutnou, byť nedostatečnou, a tedy (ideálně vzato) přechodnou fázi, Tomáš ji považuje za něco a priori škodlivého. Moje odpověď na jeho kritiku multikulturalismu zní, že popření stigmatizované identity menšiny neznamená emancipaci jednotlivce, ale jen jeho podrobení identitou většiny. Konkrétně řečeno: popřením romské identity se v našem kontextu z jejich nositelů nestanou univerzální lidé či občané etnicky či národnostně neutrálního státu, ale Češi náležející ke státu českého národa. Podřízenost jedné skupině bude nahrazena podřízenosti jiné skupině.
Z podřízenosti skupině se totiž člověk nemůže vymanit skokem k jakémusi univerzálnímu subjektu, v němž by jeho já bezprostředně splynulo s obecným lidstvím, představovaným občanským principem. Takové transcendentální já, vzývané osvícenci 18. století, je politicky a sociologicky vzato fikcí, neboť lidské bytí je vždy nutně zapuštěno v konkrétních sociálních sítích zvláštních skupin, jakkoliv jsou povaha i existence těchto skupin historicky kontingentní a proměnlivé. Z Foucaultova a obecněji z poststrukturalistického hlediska je každé jáství vždy konstituované diskursivně-mocenskými vztahy a pozice svobodného subjektu, jenž by zpředmětňoval svět, aniž by sám byl těmito diskursivně-mocenskými vztahy zpředmětňován, je fikcí moderní filosofie vědomí. (Toto poststrukturalistické téma konstituovaného subjektu dobře shrnuje Josef Fulka ve své nedávné stati v Hirtově sborníku o politice identity.[4] Nemůže-li tedy cestou jednotlivce ze zajetí ve skupině být překročení vlastní identity k neexistujícímu univerzálnímu subjektu, nezbývá mu než tuto identitu pluralizovat – relativizovat příslušnost k jedné skupině členstvím v jiné skupině či skupinách, získávat odstup vůči jedné sociální pozici či roli zaujímáním jiných pozic a rolí. Nemůžeme nemít nějakou skupinovou příslušnost a sociální místo, můžeme se však bránit jejich exkluzivnímu nároku na nás jejím rozehráváním proti dalším příslušnostem a místům. Svoboda já nespočívá v překonání a popření jeho zvláštních sociálních identit, nýbrž v jejich aktivním střídání a kombinaci, jímž se relativizují jejich nároky na člověka.
Řečeno jazykem G. H. Meada: člověk se nemůže zcela oprostit od „me“ (tedy pasivního pólu identifikace s určitou sociální či rolovou kategorií), může však přesto potvrzovat svou svobodu jako „I“, které vždy překračuje „me“ tím, že ho reflektuje, srovnává s jinými, že ho na sebe přijímá či opouští směrem k jinému „me“. Konkrétně řečeno: nemohu v určitých kontextech nebýt Čechem, mužem, heterosexuálem, bělochem, ale záleží na tom, jak jím jsem, zdali vyjmenovaná „me“ zcela a exkluzivně pohltí „I“ a stanu se etnickým nacionalistou, sexistou, heterosexistou a rasistou, anebo zdali jsem schopen od nich získávat odstup svým napojením na jiné pozice v sociálním prostoru – ty, z nichž se dané identity jeví jen jako dílčí aspekty mého sociálního bytí, a nikoliv jako jeho vyčerpávající definice. Tím se zároveň absolutizované dichotomie promění v relativní diference. Například podívá-li se na sebe Čech z pozice Evropana, relativizuje tím protiklad ke svému konstitutivnímu protějšku – Němci, neboť ten je také Evropanem. Nebo muž, schopný zaujmout eroticky pasivní pozici, tím relativizuje svůj protiklad k ženě, která je (aspoň podle Freuda) definována právě touto pozicí.
Plurální identitě jáství tedy odpovídá pluralita sociálních pozic, rolí a skupin, které se vzájemně vymezují, stýkají, potýkají, proměňují. Redukovat celou společnost na homogenní kulturu Čechů, přetřenou fasádou univerzálního principu občanství, jen upevňuje zajetí jednotlivce v jediné a exkluzivní skupinové příslušnosti. S Tomášem Hirtem se však shoduji v tom, že je nebezpečná jakákoliv permanentní právně-politická institucionalizace etnických a jiných kulturních skupin v podobě trvalé garance jejich zvláštních nároků či kolektivních práv. Skutečným zdrojem a místem rozvoje kulturní plurality je otevřený prostor občanské společnosti, a nikoliv direktivy státní moci. Ta musí vytvářet právně-politický, procedurální rámec umožňující lidem sdružovat se a rozvíjet různé skupinové identity, jejím úkolem však není tyto identity vytvářet. Na rozdíl od Tomáše si však myslím, že přechodnou výjimku z tohoto pravidla může představovat situace stigmatizovaných a vylučovaných skupin, která vyzývá k přímočařejší intervenci státu, jenž je v rukou většiny, včetně podpory kladného „přeznačení“ a rekonstrukci identity doposud opovrhované menšiny. Konkrétní způsoby této rekonstrukce i moment, kdy se začne stávat kontraproduktivní – začne lidi podmaňovat, místo aby je osvobozovala – nelze rozpoznat z akademické pracovny, ale jsou věcí politického boje a vyjednávání aktérů.
II. Orientalismus, konec univerzálního subjektu a antihegemonické zápasy
M.T.: Foucaultovy myšlenky do jisté míry ovlivnily i antropologickou teorii. Nedávno jsi publikoval článek věnovaný Edwardu Saidovi, který jeho metody použil na analýzu diskursu o „exotickém“, respektive na vytváření vědění o „těch druhých“. Co podle tebe vyplývá z jeho prací?
P.B.: Pro mě bylo setkání se Saidem v 90. letech velmi důležité. Ten článek měl podtitul Edward Said a vznik postkoloniálních studií. To je oblast a téma, které se zdá pro nás Středoevropany z malých národů dost vzdálené. Zvláště pro Čechoslováka mé generace, který do třiceti let nemohl volně cestovat. Na rozdíl od Britů nebo Francouzů, kteří se učí ve škole, jak jejich impérium dobývalo svět, jsme v sobě my pěstovali touhu stát se součástí Západu – „vrátit se do Evropy“, jak se říkalo na přelomu 80. a 90. let. Posledním horizontem naší politické a kulturní představivosti byly hranice západní Evropy a severní Ameriky. Co bylo za nimi, jsme neviděli a nechtěli vidět – řeči o chudobě a vykořisťování třetího světa jsme považovali za bolševickou propagandu. V našem kulturně-politickém prostoru nebyla intelektuálními elitami vůbec postavena otázka důsledků toho, že Evropané si v minulých pěti stech letech přímo či nepřímo podmanili zbytek světa či alespoň jeho větší část a nastolili nerovný vztah k jeho obyvatelům. Absence reflexe koloniální minulosti a postkoloniální přítomnosti Evropy nám zabraňuje jasnozřivěji vnímat náš vztah k našim interním Orientálcům – Romům. Situace na Slovensku má sociologicky vzato velmi podobné rysy jako situace původních obyvatel Kanady či Austrálie. Je to obdobný typ asymetrického vztahu, kdy v rámci moderní, industrializované společnosti žije menšina, která je výrazně jiná a z hlediska pokrokářských ideologií zaostalá, neboť její zvyky a životní představy jsou spjaty s životem v agrární, tradiční společnosti.
Těm, kteří se vědecky zabývají českými či slovenskými Orientálci, bere Said nevinnost. Ukazuje mocenskou asymetrii, z níž se živí domněle nestranné vědění. Ukazuje, že poznání kolonizovaných domorodců participovalo přímo na jejich podmanění. Orientalistika a sociální antropologie samy sebe představovaly jako neutrální vědy – jako discipliny, jimž jde o poznání, nikoliv o ovládání. Navíc byla řada antropologů a orientalistů poháněna romantickými motivy, přeceňováním civilizačně jiného či ještě necivilizovaného jako lidsky ryzejšího, autentičtějšího. Pro Saida však není v posledku určující, s jakými záměry a pohnutkami vstupují badatelé do terénu. Podstatný je politický a ekonomický kontext jejich poznání i povaha komunikace a interakce mezi nimi a zkoumaným obyvatelstvem.
Tato interakce zkoumajícího a zkoumaného nikdy neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Orientalisté a antropologové 19. a první poloviny 20. století by nemohli dělat výzkum bez ekonomické a politické přítomnosti evropských metropolí v neevropských zemích. Badatel nebyl nezúčastněným pozorovatelem, ale patřil ke koloniálním mocnostem a jeho objektem bylo přímo či nepřímo kolonizované obyvatelstvo. Tato vnější mocenská asymetrie se vzájemně posilovala s mocenskou povahou aktu poznání samotného – vždyť intelektuální objektifikace druhého je mocenskou operací par excellence. To odpovídá Foucaultově přístupu, podle kterého nelze oddělit vědění od moci, diskurs od násilí. Tu myšlenku ovšem nalezneme ve fenomenologickém konceptuálním hávu už u raného Sartra, v jeho Bytí a nicotě (1943).[5] Sartre rozvíjí Hegelovo téma boje o uznání. V jeho pojetí probíhá boj o uznání především tak, že se jeden snaží z druhého učinit svým pohledem věc, pasivní předmět chycený do kategorie (pojmu, představy), která jako „esence“ předem definuje jeho „existenci“, a tak ji zbavuje svobody. Aktem vědomí, jímž takto redukuji druhého na pasivní a nesvobodný objekt, zároveň potvrzuji sebe jako aktivní a svobodný subjekt.
Said ukázal, jak taková objektifikace operuje v antropologickém a orientalistickém diskursu, ať už si to antropolog uvědomuje či ne. Koncepty „rasy“ či „kultury“ fungují jako skupinové esence, jež mají vysvětlit chování jednotlivců, kteří na rozdíl od antropologa nevyšli ze skupinového bytí – rozdíl mezi těmito dvěma koncepty je pouze v tom, že do rasové esence je člověk chycen navždy, zatímco z kulturní esence se může osvobodit, asimiluje-li se do racionální civilizace svých pánů – kolonizátorů. Taková asimilace je podmínkou jeho individuální emancipace. V racionální civilizaci totiž lidé již údajně odhodili partikulární skupinové tradice (pověry, zvyky) a stali se autonomními jednotlivci, řídícími se univerzálním rozumem (vědou). Zatímco domorodci jsou nesvobodní, podmanění kmenovým bytím, výzkumník je svobodný, neboť jeho chování již není řízeno partikulární kulturu, ale univerzální racionalitou.
M.T.: V kritice vědecké a zvláště antropologické objektifikace zaznívá určitý apel na přehodnocení poznávajícího subjektu…
P.B.: Ano, Saidova teze vnáší reflexivitu do subjektu vědeckého poznání. Ukazuje, že subjekt není čistým vědomím, které by se vznášelo nad praktickými a mocenskými vztahy, ale je součástí těchto vztahů. Jak připustíme tohle obecně, tak to konkrétně znamená, že na subjektu můžeme provádět totéž, co on provádí na kolonizovaném objektu. Totiž že pohled může být obrácen. Jako první to, pokud vím, začal systematicky a explicitně dělat Pierre Bourdieu. Začal antropologickým výzkumem Berberů v Alžírsku a pak použil stejnou teorii a metodu na výzkum francouzské společnosti. Tím vlastně podkopal nárok západního subjektu na univerzální pozici – ukázal, že zdánlivě nestranný pohled je ve skutečnosti zakotven v partikulární kultuře a partikulárních sociálních vztazích.
Tohle dnes už zní banálně, ale v 60. letech to tak banální nebylo, protože sociologie a antropologie byly definovány odlišnými předměty, jimž odpovídaly odlišné metody. Zájmem antropologie bylo mimoevropské obyvatelstvo tradičních společností, zájmem sociologie byly moderní evropské společnosti. Antropologické metody zachycující kulturní vzorce chování se považovaly za nevhodné pro moderní společnosti, v nichž jednotlivci ve svém chování sledují racionální užitek či abstraktní pravidla morálky a práva. Člověk v tradiční komunitě žije na omezeném prostoru, zatímco moderní člověk žije v masové společnosti. Nelze ho podřadit pod nějakou skupinovou kulturu, není epifenoménem nějaké skupinové esence, ale nositelem práv a závazků, autonomní osobou sledující racionálně své cíle, členem společnosti rovných a svobodných občanů. Je nabíledni, že na sebe musí vzít svou white man’s burden a převzít zodpovědnost za ubohé divochy, kteří nevědí co činí, neboť je nereflektovaně pohání jejich „kultura“ (v horším případě „rasa“).
Z toho je vidět, že odlišení antropologie a sociologie neodráželo nějakou neutrální logiku diferenciace předmětů a metod vědy, ale ideologickou dichotomii, která ospravedlňovala kolonialismus. Filosoficky to byla dichotomie mezi univerzálním rozumem, s jehož pomocí se člověk stává svobodný, a partikulárními tradicemi, které člověka udržují v podmanění. Sociálně-vědně to byla dichotomie mezi moderními společnostmi racionálních jednotlivců a tradičními společnostmi skupinových identit. A právě tohle Bourdieu zlomil tím, že „kulturalizoval“ či „antropologizoval“ přístup k moderním společnostem, že ukázal, jak je domněle univerzální subjekt moderního vědění konstituován zvláštní evropskou kulturou. Samozřejmě že na tom rozdílu mezi tradiční a občanskou společností něco je a nemá smysl ho odmítnout en bloc. Co z něj činí „ideologii“ je jeho absolutizace – proměna rozdílu, relativizovaného jinými rozdíly, do dichotomie, představující se jako poslední základ všech rozdílů. Je to tedy jen variace na obecný problém sociální identity tak, jak jsem o něm mluvil před chvílí.
M.T.: Bourdieu vnímá aktéry jako aktivně působící (aniž by z nich chtěl dělat subjekty) a kromě studia struktur se zaměřuje na studium sociálního jednání. Zdá se mi, že se tímto, v určitém smyslu, Bourdieu vymezuje vůči svému současníkovi Foucaultovi.
P.B.: Bourdieu chápe svou teorii sociálního jednání jako překonání sporu mezi objektivismem a subjektivismem, strukturalismem a fenomenologií, tedy ve francouzském kontextu 50. a 60. let mezi Claude Lévi-Straussem a Jean-Paul Sartrem. Foucaultovy Slova a věci skutečně spadají na první stranu této dichotomie. Ale počínaje Archeologií vědění provedl Foucault podobný posun, jaký naznačuješ u Bourdieu. Přestává ho zajímat zachycení diskursu jako systému a začíná ho pojímat jako soubor praktik. Ve svém Vynalézání každodennosti (1980)[6] dokonce Michel de Certeau úplně obrací tvou charakterizaci obou myslitelů: jakmile Bourdieu položí hlavní těžiště své teorie do habitusu, souboru dispozic jednat určitým způsobem, a pochopí praktiky pouze jako „exteriorizaci“ habitusu, do nějž se předtím „interiorizovaly“ struktury, pak jen sofistikovanějším způsobem potvrzuje původní strukturalistický determinismus. Ostatně jeho nejslavnější práce jako například Distinkce (1979)[7] měly za cíl právě demystifikovat iluzi svobodné individuální volby a kreativity a ukázat, jak i ty nejintimnější životní volby včetně volby partnera jsou strukturálně předurčeny naší pozicí v sociálním prostoru. Naopak Foucault v Dohlížet a trestat (1976) a Vůli k vědění (1976) ukazuje šíření “technik“ disciplinace jako kontingentní pohyb zespodu, jako mikrosociální inovaci, která je neodvoditelná z makrosociálních struktur, jako řetězení „taktik“, které se postupně vkládají do dalších a dalších sociálních institucí až z tohoto pohybu nakonec vzniká celková „strategie“ v podobě jisté strukturální konfigurace. Já ale četl Bourdieu tvým způsobem – utkvěly mě z něj nejvíc pasáže, kde popisuje jednání zevnitř, tj. z hlediska jeho neredukovatelnosti na strukturu. A proto pro mne byl Bourdieu vždycky kompatibilní z Foucaultem 70. a 80. let, který naprosto explicitně chápe vědění, moc i subjekt primárně z hlediska praktik, nikoliv struktur. (Shrnuji tento Foucaultův přístup v závěru té zmíněné knihy, co vyjde v Dokořán.)
M.T.: Said a Bourdieu používají konceptu hegemonie Antonia Gramsciho. Ty tohoto pojmu používáš také. V čem se ti zdá užitečný?
P.B.: Obvykle znamená hegemonie prostě převahu či nadvládu. Gramsci přenesl těžiště toho konceptu z mechanicky pojaté silové nadvlády do oblasti kultury a významových struktur. Fyzické donucení (nebo jeho hrozba) nestačí k zajištění sociálního a politického řádu. Nejspolehlivější poslušnost není ta, která je založená na donucení a hrozbách, ale ta, která je založená na dobrovolném souhlasu. A ten se zase opírá o určitou interpretaci světa – o soubor významů, reprodukovaný kulturou. Předpokladem panství státu tedy není jen monopol násilí, ale také a především to, že hodnoty, pojmy a vidění světa partikulární skupiny, která vládne, jsou v dané společnosti považované za univerzální, tedy za něco, co nepřináleží jen k té partikulární skupině, ale vyjadřuje povahu světa a člověka jako takovou či alespoň identitu dané společnosti v jejím celku. Toto vidění světa odpovídá zájmům vládnoucí skupiny na udržení její moci, neboť líčí její výsadní postavení jako přirozené, legitimní a odpovídající řádu světa. „Hegemonií“ či „kulturní hegemonií“ nazývá Gramsci právě tuto falešnou univerzalizaci partikulárního. Navazuje tím na marxistické pojetí ideologie. Když Marx mluvil o buržoazní politické ekonomii jakožto ideologii, tak tím měl na mysli právě to, že prezentuje jako univerzálně platné pojmy, které jsou ve skutečnosti spjaty se strukturou kapitalistické společnosti viděnou prizmatem třídního zájmu.
Podle Gramsciho tvoří kulturní hegemonie jádro „zdravého rozumu“ dané epochy či společnosti. Hegemonické normy, hodnoty a vidění světa definují prostor legitimních identit a názorů a vylučují identity a názory, které se do něj nehodí. Toto vylučování nemá podobu racionálního a vědomého odůvodňování, ale naopak podobu samo-zřejmosti, evidence, toho, o čem se nemusí mluvit, neboť je to všem předem jasné. Není třeba argumentovat, neboť „to dá rozum“ a „rozumí se samo sebou“, že tohle se nedělá či ten a ten není normální. Co se představuje jako samozřejmé a obecně lidské je přitom jen falešnou univerzalizací partikulárních norem vládnoucí skupiny.
Zdravý rozum moderní kultury je živen diskursy vědy. Když Foucault popisoval fungování moderní vědy – lékařství, sexuologie, psychiatrie – tak ho zajímalo, jak je kulturně a historicky specifickým konstrukcím přirozeného a nepřirozeného dávána autorita vědy tím, že jsou „resignifikovány“ do protikladu normálního a patologického. V tomto vědeckém hávu je pak tato dichotomie součástí mocensko-diskursivního kulturního systému, který vylučuje homosexuály, blázny a všechny ostatní kategorie subjektů, jež neodpovídají vědecky definované „normalitě“. Foucaulta přitom zajímaly nejen procesy a praktiky normalizace, ale také taktiky odporu proti nim, neboť „kde je moc, je i rezistence“. Gramsciovsky řečeno lze tyto taktiky považovat za praktiky odboje proti určité kulturní hegemonii, která určitý typ subjektů, chování či duševních nebo fyzických rysů vylučuje vně toho, co je přijatelné, legitimní a náležité.
III. Liberální a radikální pojetí inkluze
M.T.: Při sporech o multikulturalismus předkládáš určitý ideál multikulturní společnosti, který spočívá v uznání příslušníků menšin. Ve „společnosti inkluze“ by bylo cílem zabránit tomu, aby menšinová identita negativně ovlivňovala rovná práva. Má být odstraněna marginalizace jakékoli jinakosti – ať už nositelů menšinových kulturních identit nebo žen, gayů, lesbiček, handicapovaných a dalších. V „inkluzivní společnosti“ už nemá být nikdo znevýhodněn. Je to taková společnost, z níž je odstraněn politický či kulturní útlak, který vychází z falešného univerzalizmu hegemonní skupiny. Cestou k tomu by měla být paralelní proměna většiny i menšiny a proměna norem z exkluzivních v takové, které jsou přijatelné pro všechny. Není tento ideál příliš ideální? Nestojí v pozadí snaha o realizaci moderního projektu nebo jakási logika osvícenství?
P.B.: (Smích...) Stojí! Já tento ideál chápu jako regulativní ideál v Kantově smyslu - jako ideální měřítko, které má podněcovat jednání, ale je z principu nedosažitelné. Takový ideál může motivovat vyloučené, stigmatizované i ty, kteří se s nimi solidarizují v rámci emancipačních hnutí. To je pro mě neredukovatelný zbytek osvícenského humanismu. Ten je však zarámován a modifikován „posthumanistickým“ či „postrevolučním“ uvědoměním toho, že emancipace nespočívá v jednorázovém, finálním „osvobození“, nýbrž že je nekonečným procesem „osvobozování“. Ideál nikdy nemůže být plně realizován, lidská společnost nemůže být nikdy zcela inkluzivní. Každá identita má sklon vylučovat a znehodnocovat jiné identity a to patří k sociálnímu životu jako antropologická konstanta – realizace jednoho člověka či skupiny vždy ohrožuje realizaci jiných. Spravedlivá společnost, v níž by realizace každého byla v souladu s realizacemi všech – v níž by individuální jedinečnost byla v bezprostředním souladu s povahou a cíli společenství - nemůže v principu existovat.
A přesto může tato původně komunistická idea (Marx v ní ovšem sekularizoval křesťanskou myšlenku spásy každé jednotlivé duše v Bohu prostřednictvím jejího přijetí do „mystického těla Kristova“) motivovat konkrétní boje za rovnou důstojnost. Jak ukazuje žák Louise Althussera Jacques Rancière, politika ve vlastním slova smyslu spočívá v emancipačních bojích, v nichž se jednotlivci a skupiny bouří proti subalternímu místu, které jim je přiděleno systémem.[8] Správu a reprodukci společnosti ve smyslu jisté hierarchické distribuce míst v sociálním prostoru má naopak na starosti „policie“ v širokém smyslu, v němž se toto slovo používalo v 18. století. Dnes ovšem dáváme „policii“ daleko užší význam udržování bezpečnosti a celkový systém správy celku a distribuce míst nazýváme „politikou“. Tím vytěsňujeme možnost emancipační politiky, která proti pořádku staví rovnost „kohokoliv s kýmkoliv“ a zavádí tak do sociální hierarchie anarchický prvek: ruší sociální pořádek a způsobuje nenadálá setkání lidí jako lidí, nikoliv jako nositelů určitých sociálních rolí a obyvatelů určitých, hierarchicky seřazených míst v sociálním prostoru. Rancière volně vytěžuje Foucaultovo vymezení moderní „biomoci“, která jednak dělí populaci do různých sociálních kategorií (makropolitická strana „policie“) a jednak prostřednictvím disciplinace zajišťuje internalizaci těchto kategorií jednotlivci (mikropolitická strana „policie“). Vytěžuje však také myšlenku velkého fašistického myslitele Carla Schmitta (možná jediného skutečného fašistického myslitele, nepočítáme-li anarchosyndikalistu George Sorela, na nějž navazoval Mussolini) o tom, že politično je definováno střetem vzájemně neslučitelných identit a nároků a že tyto konflikty jsou ze sociálního života nevykořenitelné. Nelze dospět do stavu, kdy by najednou konflikty zmizely a zavládla by všeobecná harmonie. Komunistická anarchie ani liberální řád (v němž by byly všechny spory řešeny vzájemně výhodnou směnou, morálním dialogem či soudním procesem) nemohou existovat.
Politika v silném slova smyslu (v protikladu k „policii“, tj. politice v obvyklém, liberálně-demokratickém smyslu) spočívá v boji vyloučených a utlačovaných za rovné uznání. Motivační pružinou tohoto procesu je idea inkluze – zahrnutí mezi rovné subjekty. V těchto konfliktech se společnost polidšťuje, civilizuje tak, že rozšiřuje hranice myslitelného a legitimního a připouští stále větší pluralitu. Série emancipačních zápasů je nekonečná, neboť každé zahrnutí má jako svou druhou stranu vyloučení, každá rovnost je opřena o nerovnost, každá identita potlačuje jiné identity, každé vítězství nastoluje určitou hierarchii, kategorizuje, identifikuje, a tím od sebe lidi odděluje. Každé vítězství tedy znova potvrzuje „policii“ proti emancipační „politice“, a zakládá podmínky pro nějakou další revoltu, jíž bude znovu oživen anarchický moment chaotické rovnosti „kohokoliv s kýmkoliv“ a homogenní řád bude přechodně suspendován vpádem heterogenního. Emancipace není vykročením z říše nutnosti do říše svobody, ale procesem periodicky obnovovaného „vykračování“, jímž je systém modifikován a polidšťován, aniž by byl definitivně a revolučně překonán a nahrazen svobodnou realizací lidské podstaty, kterou si představoval raný Marx pod hlavičkou komunismu.
To odpovídá Foucaultově kritice humanistické i freudo-marxistické „represivní hypotézy“ ve Vůli k vědění. Tato hypotéze je spjata s představou osvobození z represivního systému v podobě revolučního skoku do říše svobody, v níž se bude svobodně realizovat lidská přirozenost, kreativita, libido. Proti této eschatologické dichotomii mezi utlačivým systémem a stavem svobody, k němuž se dojde poslední bitvou (sekularizace křesťanské představy Armaggedonu), staví pozdní Foucault postrevoluční představu emancipace. Emancipace je v ní vždy konkrétním osvobozováním z konkrétních podmaňujících mechanismů. Toto vymaňování zároveň vždy spoluvytváří jiná omezení. Svoboda není konečný stav, ale realizuje se pouze v tomto nikdy nekončícím, a tedy sisyfovském procesu. Osvícenská myšlenka emancipace tak není opuštěna, nýbrž redefinována. Na individuální i skupinové úrovni spočívá život hodný toho jména v praktikách svobody, jimiž se potvrzujeme jako spoluautoři svých životů proti silám, které z nás činí pasivní objekty anonymních mechanismů (psychických či sociálních) nebo rozhodování jiných. Toto stávání se svrchovaným stojí také v centru Nietzschovy etiky. I pro něj spočívá naplnění života v procesu osvobozování – sebepřekračování -, nikoliv v nějakém pomyslném stavu osvobození. Foucault se ovšem vyhýbá explicitní formulaci regulativní ideje emancipace. Já zatím naopak zastávám pracovní předpoklad, že normativní vize je potřebná jako motivační pružina a shromaždiště odboje, tedy prakticky, nehledě na to, že jde proti antropologickým mezím člověka, a je tedy mylná teoreticky.
M.T.: Vzniká zde tedy napětí mezi regulativním ideálem využívaným z praktických důvodů a antropologickými mezemi člověka, které vyjevují nemožnost úplného osvobození, úplné inkluze. V ideálu samotném spočívá jistá chyba. Úplná inkluze by přece znamenala homogenizaci, vyrušení všeho neasimilovatelného, heterogenního. V polohách dovedených do krajnosti evokuje představu o možnosti
