Rozvoj a rozvojová antropologie
PhDr. Tereza Zíková (FF ZČU)
Abstract
The article contains about development and the anthropology of development. The birth of the developing diskurs and its institutional ground is described. Also the theory of modernization and its critics are mentioned.
Rozvoj – může být charakterizován jako mocný soubor teorií a praktik, jenž hluboce ovlivnil a nadále ovlivňuje podobu světa od druhé poloviny 20. století. Koncept rozvoje je ze své podstaty značně problematický, v různých údobích mu byly přisuzovány odlišné významy. Obecně označuje pojem „rozvoj“ určitý proces, v průběhu něhož se předměty či organismy přetvářejí do kompletní, plnohodnotné formy. Rozvoj jako biologická metafora slouží k popisu procesu, skrze který živoucí bytosti dosahují přirozené formy bytí (Esteva, 1992: 8). Tato původně biologická metafora byla od konce 18. století systematicky přenášena rovněž do sociální sféry, kde byla spojována s unilineární sociální evolucí kulminující vrcholným stádiem industrialismu.
Vedle utváření specifické epistemologie v evropském prostředí od konce 18. století je rozvoj spojován s historií kapitalismu a kolonialismu (Gardner; Lewis, 1996: 6). Rozvoj není považován za „pouhou“ změnu, je spojován s pozitivní změnou - pokrokem, změnou k lepšímu, komplexnějšímu, vyššímu, dokonalejšímu. Zatímco ekonomická a sociální změna byla podle Jorge Larraina vždy přítomna v rámci historie, víra v pokrok, jenž má být všemožně podporován, se ustavila v severní Evropě jako důsledek specifických historických podmínek tzv. věku konkurenčního kapitalismu (1700-1860) charakterizovaného klasickou politickou ekonomií a historickým materialismem (cit in Gardner; Lewis, 1996: 4). Pokrok či rozvoj však nedosahoval významu, který nabyl v průběhu 20. století.
Historie kapitalismu je propojena rovněž s historií kolonialismu, jehož klíčovou součástí se staly koncepty rozvoje a pokroku ve smyslu pokusu o proměnu lokálních (z pohledu kolonizátorů „zaostalých“ či „dětinských“) společností ve jménu evropské osvěty a pokroku (Gardner; Lewis, 1996: 5). Užší propojení koloniálních praktik s pokusy o řízenou změnu a sociální pomoc je zřejmé od první třetiny 20. století. Časový horizont dvacátých až padesátých let 20. století můžeme rovněž považovat za přechodové údobí mezi koloniálním a rozvojovým obdobím, kdy byla připravována živná půda pro ustavení rozvoje jako strategie k přetvoření koloniálního světa (Escobar, 1995: 26). Za velkého předchůdce proklamace myšlenky rozvoje v dnešním slova smyslu může být považován britský Zákon o rozvoji kolonií (Law of Development of the Colonies), jenž byl v roce 1939 změněn na Zákon o rozvoji a prosperitě kolonií (Law of Development and Welfare of the Colonies), ukládající koloniální mocnosti zajistit pro své kolonie minimální úroveň základních potřeb, tj. potravin, zdraví či vzdělaní, a stanovující ji odpovědnou za další ekonomický rozvoj území, stejně jako blahobyt místních obyvatel (Esteva, 1992: 10).
Éra rozvoje nemohla být vytvořena bez změny stávajícího koloniálního systému. Do fáze přechodu mezi koloniálním a rozvojovým obdobím tak můžeme umístit rovněž období největšího dekolonizačního boomu spojeného s osamostatněním většiny britských, francouzských a nizozemských kolonií v Asii v průběhu čtyřicátých a padesátých let, následované pádem zejména francouzských, anglických a belgických dominií v Africe v šedesátých letech a osamostatněním portugalských kolonií v Africe v první polovině sedmdesátých let 20. století. (k tomu více viz např. Johnson, 1991).
To, co vycházelo jasně najevo, byla hluboká propast mezi kolonizátorskými státy a destabilizovanými státy kolonizovanými, resp. dekolonizovanými, jež byly navíc v mnoha případech nuceny přijmout stávající umělé hranice narýsované „podle pravítek“ kolonizátorů, nerespektující jakákoliv lokální geografická či kulturní specifika. Značná část dekolonizovaných zemí, nyní „národních“ států (de iure nikoliv de facto), se ocitla zákonitě v bludném kruhu chudoby, politické nestability či environmentální krize. Staly se z nich tzv. rozvojové země. V této souvislosti se utvořil rozvojový diskurz, v jehož rámci byla hledána odpověď na otázku, jakým způsobem by se mohly tyto země přiblížit zemím rozvinutým. Stávající diskurz kolonialismu byl střídán rozvojovým diskurzem - kontextuálním a metodologickým rámcem v rámci něhož probíhala diskuse na téma rozvoj, v němž bylo nutně bráno v potaz „pouhé“ relativně omezené množství přístupů a pohledů. Slovy A. Escobara: „Realita byla kolonizována rozvojovým diskurzem“ (Escobar, 1995: 5). Specifickou složkou rozvojového diskurzu se stala rozvojová pomoc jako „příležitost“ pro nerozvinuté země nastoupit na cestu modernizace, jako prostředek v boji proti „zaostalosti“ či jako podpora ideje rozvoje coby gigantického projektu standardizace světa (srv. Gronemeyer, 1992: 59-61). Socioekonomický model, na jehož přijetí měl západní svět 200 let, zde měl být (obdobně jako politický model národního státu) prostřednictvím řízené sociokulturní změny (za asistence rozvojové pomoci) ustaven prakticky „přes noc“.
Vznik rozvojového diskurzu a jeho institucionální základny
Období vzniku rozvojového diskurzu je možné spojit s obdobím po 2. světové válce, kdy obsahový význam pojmu rozvoj byl propojen s ekonomickým rozvojem tzv. nerozvinutých oblastí.
V poválečném období došlo k bezprecedentní transformaci vztahů mezi zeměmi světa. Po pádu evropských koloniálních mocností dostaly Spojené státy americké ojedinělou příležitost nabídnout světu ideu rozvoje, jež měla přimět všechny národy světa k nastoupení na cestu vedoucí v jejích stopách k blahobytu. (Sachs, 1992: 1) Počátek „věku rozvoje“ může být datován k 20. lednu 1948, kdy prezident Spojených států Harry Truman použil ve svém inauguračním projevu označení „nerozvinutý“ (underdeveloped) v následujícím kontextu: „Musíme se pustit do nového smělého programu, jenž povede k tomu, že užitek z našeho vědeckého pokroku a industriálního vývoje bude sloužit prospěchu a růstu nerozvinutých oblastí. Starý imperialismus – vykořisťování za účelem obohacení druhého – nemá v našich plánech žádné místo. To, co si představujeme je program rozvoje založený na konceptu demokratického spravedlivého údělu“ (cit in Esteva, 1992: 6).
Ze dne na den se dvě třetiny lidstva staly nerozvinutými. Začalo období globální války proti „objevené“ masové chudobě zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, definované na základě standardů tržní ekonomiky. Pro označení „nerozvinutých“ oblastí se vžil termín „třetí svět“, jenž koreloval s označením zemí, které se v důsledku bipolárního rozdělování světa ocitaly mimo trvalou sféru vlivu jedné či druhé supervelmoci - „prvním světem“ (Západem) spojovaným s označením politické sféry vlivu Spojených států amerických a „druhým světem“ (Východem) užívaným pro označení oblasti politické sféry vlivu Ruska (Dodds, 2002: 4).[1] Na počátku padesátých let 20. století byl tak vytvořen příběh o třech odlišných světech – svobodném industrializovaném Západu, komunistickém industrializovaném Východu a neindustrializovaném, nerozvinutém třetím světě. Došlo k vytvoření klíčových konceptů rozvojového diskurzu: „nerozvinutosti“ a „třetího světa“; konceptů, jež ve své stávající podobě neexistovaly před rokem 1945, resp. nepojily se s významem, který je jim dodnes přisuzován, a následně sloužily jako vhodné pracovní nástroje v dobovém procesu redefinování specifické identity Západu (Východu) a zbytku světa (Escobar, 1995: 31). Nerozvinuté oblasti měly v souladu s Trumanovým konceptem spravedlivého údělu pro celý svět zakusit rovněž americký „sen“ o míru a blahobytu, a to s pomocí kapitálu, vědy a technologických možností. (Escobar, 1995: 3-4)
Následně došlo k ustavení důležitých mechanismů profesionalizace a institucionalizace rozvoje, které utvářely, udržovaly a dodnes reprodukují rozvojový diskurz.. Profesionalizace rozvoje je spojena s procesem přenášení konceptu třetího světa do odborného (akademického) diskurzu v rámci něhož určitý soubor vědění získává status pravdy, resp. v jeho rámci je o třetím světě vytvářena a udržována jakási „politika pravdy“ (Escobar, 1995: 45). V souvislosti s profesionalizací rozvoje se různé akademické disciplíny (ekonomické, politologické, antropologické aj. vědy) zaměřují na problémy třetího světa, popřípadě jsou vytvářeny jejich nové subdisciplíny jako například rozvojová ekonomika, antropologie výživy apod. Institucionální ukotvení rozvoje, které spolu s profesionalizací zastřešuje rozvojové pole, nadále celý systém stabilizuje a aplikuje požadovaný soubor vědění o rozvoji do praxe (srv. Escobar, 1995: 45-46). Institucionalizace rozvoje je vytvářena na několika úrovních od mezinárodní a národní úrovně po lokální úroveň dobrovolnických a nevládních organizací. Skutečný počátek hlavních procesů spojených s institucionalizací rozvoje můžeme umístit do období konce druhé světové války. V červnu 1944 se ustavily tzv. brettonwoodské instituce Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF) a Světová banka (World Bank, WB), v říjnu 1945 pak Organizace spojených národů (United Nations, UN), resp. její následně vytvořené rozličné programy a další agentury zaměřující se na problematiku rozvoje jako například Program OSN pro rozvoj (UN Development Programme, UNDP), Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation, ILO), Organizace OSN pro výživu a zemědělství (Food and Agricultural Organisation, FAO) a další. Tyto mezinárodní organizace zastávají od svého vzniku hlavní úlohu v oblasti tzv. multilaterální rozvojové pomoci. Vedle toho se rozlišuje tzv. bilaterální pomoc, která je transferována přímo z jednoho státu do druhého bez „mezipřistání“ v multilaterální agentuře. Některé bohaté státy vytvářejí rovněž vlastní bilaterální rozvojové agentury například Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (United States Agency for International Development, USAID) ustavená v roce 1961. Obecně platí, že Spojené státy americké, stejně jako bývalé koloniální mocnosti, poskytují většinu pomoci bilaterální cestou, zatímco malé státy poskytují pomoc skrze multilaterální agentury a až posléze si vytvářejí vlastní bilaterální programy (Degnbol-Martinussen; Engberg-Pedersen, 2003: 41). Dalšími aktéry rozvojové politiky jsou pak rozličné nevládní organizace včetně organizací na dobrovolnické bázi.
Institucionální základna rozvoje vytváří široké spektrum aktérů celosvětové rozvojové politiky, kteří se lišili a liší svými motivy[2], cíli i strategiemi užívanými v rámci systému rozvojové pomoci. To, v čem se jednotliví aktéři shodovali a shodují, je víra v plánování a řízený rozvojový proces tzv. nerozvinutých oblastí. Konsenzuální model rozvoje v rámci rozvojového diskurzu však dodnes nebyl vytvořen, s čímž souvisí i neexistence jednotného pohledu na řešení rozvojové problematiky, resp. toho, co je za „problém“ v souvislosti s rozvojem považováno (chudoba, podvýživa, negramotnost…). Pro konkrétní časová údobí rozvojové pomoci je možné vymezit charakteristické koncepty, z nichž vycházejí obecné cíle a následné strategie jednotlivých aktérů rozvojové pomoci. Rozvojová pomoc se za více než půl století svého trvání neustále proměňovala – od strategií k nastartování ekonomického růstu v padesátých a šedesátých letech, přes strategie vycházející z koncepce základních lidských potřeb v sedmdesátých letech a strategie strukturálních úprav v osmdesátých letech, ke strategii lidského rozvoje, dobré vlády či trvale udržitelného růstu v devadesátých letech dvacátého století a na počátku nového milénia. Jednotlivé koncepty následně aplikované v rozvojové praxi vycházejí z různých často protichůdných teorií, jež se ustavily v rámci rozvojového diskurzu v průběhu druhé poloviny 20. století. Pro pochopení dobových forem i stávající podoby diskuse o rozvoji je třeba osvětlit několik základních teorií, které v rámci rozvojové praxe v jednotlivých údobích dominovaly, byly jejím inspiračním zdrojem a dosud spoluurčují rovněž to, jakým směrem se bude ubírat podoba rozvojové pomoci.
Teorie modernizace
Prioritou poválečného období v oblasti rozvojové pomoci se stala ekonomická revitalizace válkou poničené Evropy, jež byla ukotvena v Marshallově plánu aplikovaném v období 1948-1951. Velký úspěch, který zaznamenal Marshallův plán v evropském prostředí již na počátku padesátých let 20. století, měl za následek rovněž vytýčení specifické podoby rozvojové pomoci do nerozvinutých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Za hlavní problém nerozvinutých zemí tzv. třetího světa byla označena chudoba, resp. roční příjem na osobu nižší než 100$, jak definovala Světová banka chudé země v roce 1948 (Escobar, 1995: 24). Pokud byl za problém označen nízký příjem na hlavu, pak lékem na tuto situaci měl být jednoznačně ekonomický růst. Multilaterální agentury se stejně jako vlády jednotlivých zemí po druhé světové válce rozhodly využít svých prostředků k nasměrování rozvojových zemí na cestu vedoucí k dosažení úrovně „vyspělého“ kapitalistického Západu (Východu). Rozvojová pomoc začala být navíc v průběhu padesátých let 20. století atraktivní pro obě znesvářené strany bipolárního konfliktu, z euroamerického (západního) pohledu se měla stát tím, co odradí chudé země od cesty směřující ke komunismu; východnímu světu měla přinést další vyznavače socialistické cesty.
Dominantní teorií, ze které se odvíjela podoba strategií a cílů rozvojové pomoci, byla v poválečném období tzv. modernizační teorie či modernistické paradigma. Pod tento název je možné skrýt souhrn pohledů na problematiku rozvoje, jenž se rozvíjel od konce čtyřicátých let 20. století a dominoval v rámci rozvojového diskurzu přinejmenším do šedesátých let 20. století. Základní premisou modernizačních teorií byl osvícenský předpoklad lineárního vývoje, na jehož pomyslné ose se nacházejí jednotlivé společnosti (země, státy…), které procházejí jednotným vývojovým stádiem směrem k moderní industriální společnosti, jenž se nachází na samotném vrcholu. Mezi indexy civilizovanosti par excelence byly v souvislosti s touto premisou od 19. století umisťovány zejména věda a technika. Za klíčové atributy v problematice rozvoje poté označeny industrializace a urbanizace, jež měly být předpokladem k nastoupení cesty směrem k modernizaci, přičemž pouze ekonomický růst byl považován za předpoklad dosažení následného sociálního, kulturního a politického pokroku (Escobar, 1995: 39-40). Západní socioekonomický model představoval v tomto smyslu ideál, k němuž se měly prostřednictvím rozvojové pomoci přiblížit ostatní země světa (Potter, 2002: 61).
Modernistické teorie rozvoje v poválečných letech vycházely s tzv. neoklasické ekonomické teorie, čerpající z klasických ekonomických teorií spojených se jmény Adama Smithe či Davida Ricarda.[3] Propojení ekonomické a rozvojové teorie mělo za následek to, že koncepty rozvoje a ekonomického růstu byly v poválečných letech považovány v podstatě za synonyma.
Ekonomiky nerozvinutých zemí byly v poválečných letech považovány za tzv. dualistické – moderní ekonomika zde koexistovala s tradiční. Velkým zastáncem dualistické ekonomické struktury nerozvinutých zemí byl Arthur Lewis, jenž v ekonomickém systému rozlišoval mezi kapitalistickým a subsistenčním sektorem (sektorem zahrnujícím maloplošná hospodářství na rodinném principu), přičemž podle něj úspěšný rozvojový proces zahrnuje zvýšení národního příjmu v kapitalistické sféře vedoucí k jeho růstu na úkor sektoru subsistenčního (Binns, 2002: 76). Další vlivnou teorií byl unilineární model ekonomického rozvoje Walta Rostowa, ve kterém počítal s pěti stádii (od tradiční společnosti, přes stádium předpřípravy, k ekonomickému růstu, zralé ekonomice a konečnému stádiu masové spotřeby), skrze které musejí všechny země v rámci procesu ekonomického růstu projít. Rostow navrhoval zemím třetího světa, aby imitovaly ve zkráceném časovém horizontu ekonomickou cestu Evropy a Severní Ameriky a dosáhly tak konečného stádia masové spotřeby (k tomu viz Binns, 2002). Přes značné kritiky upozorňující na silně etnocentrický model vývoje se Rostowova teorie výrazným způsobem projevila v dobovém rozvojovém plánování.
Modernizační teorie korelovaly s cíli a strategiemi rozvojové pomoci. Za hlavní problém nerozvinutých oblastí byla označována slabá ekonomika, nevyzrálý trh či nízké příjmy. Cílem rozvojové pomoci pak bylo předložení strategií k nastartování a následnému udržení, popř. zvýšení, ekonomického růstu, jež dominovaly u mnohých aktérů rozvojové pomoci (SB, MMF…) přinejmenším do počátku sedmdesátých let 20. století, kdy začaly být za strategické cíle postupně označovány i jiné než ekonomické faktory, které si však i nadále zachovávaly své výlučné postavení.
Mezera mezi rozvinutými a rozvojovými státy světa měla být překlenuta pomocí zavádění moderních technologií a přílivu kapitálu. V tomto duchu se nesla po vzoru koncepce prezidenta Trumana řada poválečných rozvojových programů. Za první program zaměřený na implementaci komplexních reforem v oblasti ekonomiky v rozvojových zemích s cílem dosažení toho, co slovy Escobara „západní země považují za normální směr vývoje a pokroku“ (Escobar, 1995: 26), je možné považovat misi Světové banky v Kolumbii, jež probíhala od poloviny roku 1948 do ledna 1949. Mise byla složena z množství expertů - odborníků z oblasti průmyslu, dopravy (železniční, silniční…), zemědělství, zdravotnictví, financí či ropného inženýrství, kteří měli vytvořit program zahrnující široké spektrum reforem ve všech oblastech ekonomiky. Skrze takto koncipovaný program měl být dosažen očekávaný rozvoj, jenž by byl znamením nejen toho, že země nastoupila na správnou cestu, ale rovněž předzvěstí záchrany či zdrojem inspirace pro ostatní nerozvinuté země (Escobar, 1995, 24-26).
Strategie největších donorů v oblasti multilaterální i bilaterální rozvojové pomoci (Světová banka, Spojené státy americké, Velká Británie, Francie…) byly v první rozvojové dekádě vytvářeny v podstatě podle jednoduchého klíče. Za nutný předpoklad dosažení ekonomického růstu rozvojových zemí byla považována implementace moderních technologií, včetně vybudování infrastruktury (silnice, přístavy, telekomunikace, elektrifikaci…), stejně jako fungující institucionální základna a státní správa, která měla řídit ekonomický rozvoj dané země (Degnbol-Martinussen; Engberg-Pedersen, 2003: 44). Bylo očekáváno, že za pomoci moderních technologií bude dosaženo tzv. dotačního efektu, jenž počítá se situací, kdy v souvislosti s dosahováním ekonomického růstu budou bohatí producenti dotovat chudší populaci, resp. z ekonomického růstu bude těžit veškeré obyvatelstvo dané země (Gardner; Lewis, 1996: 7). Stuart Corbridge poukazuje v této souvislosti na dva symboly materiální pomoci zemím třetího světa charakterizující výše zmiňované transformace: hodinky – k dosažení vyšších výkonů se měli obyvatelé nerozvinutých zemí naučit racionálněji organizovat svůj čas, a kondomy - veliké rodiny se měly zmenšit a přiblížit západnímu modelu (cit in Daněk, 2000: 48).
Měřítkem pro posuzování rozvojové vyspělosti jednotlivých zemí světa se staly zejména ekonomické faktory, jež byly využívány rovněž při evaluaci rozvojových projektů a programů.[4] Hlavním ekonomickým ukazatelem byla výše hrubého domácího produktu (HDP) či hrubého národního produktu (HNP), resp. jejich přepočet na jednoho obyvatele dané země.[5] Využití těchto měřítek nebylo z pohledu unilineárních vývojových schémat modernizační teorie nijak nelogické. Byla to jedna z možností jak umístit země na pomyslné škále rozvoje, třebaže na základě kritérií stanovených těmi, jež obsazovali horní příčky této přímky. Ukazatele HDP (HNP) vypovídající o hodnotě zboží a služeb v rámci dané ekonomiky jsou však pro posuzování rozvoje značně zavádějící a zjednodušující, a to i z ryze ekonomického pohledu. Stanovené ukazatele nezahrnují například míru ekonomické chudoby obyvatel jednotlivých zemí a rovněž nevypovídají nic o rovnoměrnosti příjmů v dané zemi, jež není zachycována ve statistikách – na úzkou skupinu lidí tak ve skutečnosti může připadat většina hrubých domácích příjmů, zatímco značný počet lidí se nachází pod stanovenou hranicí příjmové chudoby (White, 2002: 33-34). Příkladem za všechny zde může být uvedena situace v Brazílii v průběhu šedesátých let, kdy distribuce vykazovaných příjmů probíhala mezi horními vrstvami společnosti a sedmdesáti procent obyvatelstva se téměř nedotýkala (k tomu Fishlow, 1972: 391-402). Dodnes jsou ekonomická kritéria velice populární – nadále slouží největším hráčům na poli rozvojové politiky (Světová banka, Mezinárodní měnový fond…) k posouzení zaostalosti jednotlivých zemích.
Navzdory značným finančním investicím tzv. oficiální rozvojové pomoci bylo již na konci šedesátých let 20. století zřejmé, že se očekávaný ekonomický růst nekonal.[6] Premisa tzv. dotačního efektu se v prostředí rozvojových zemí ukázala být scestnou a v mnoha případech selhala. Zářným mementem neúspěchu aplikace takto koncipovaných rozvojových strategií byl krach mnohých velkých rozvojových projektů a programů, pro jejichž označení se vžil termín „bílí sloni“ (Degnbol-Martinussen; Engberg-Pedersen, 2003: 45). Příkladem za všechny zde může být uveden program implementace podzemnice olejné do Tanzanie, založený na nedostatečném výzkumu potřeb místních farmářů a lokálních specifik. Paul Mosley uvádí, že tento program s nulovou návratností spolykal v letech 1946 až 1952 20 milionů liber, přičemž pro ilustraci celkový britský rozpočet v letech 1946 až 1956 byl 120 milionů liber (cit. in Gardner; Lewis, 1996: 14).
Teoretické předpoklady modernizačního paradigmatu, jež se následně projevily v rozvojových projektech aktérů rozvojové pomoci, byly charakterizované silným etnocentrickým, resp. eurocentrickým pohledem na problematiku rozvoje, v rámci něhož nebyla lokální kulturní specifika brána příliš v potaz. Modernizační koncepce rozvoje a s ní spojené možnosti rozvojové pomoci byly nahlíženy optimistickou premisou reálného ekonomického růstu všech zemí světa, která byla propojena s poválečným růstem a prosperitou západních zemí, stejně jako s dekolonizací v průběhu padesátých a šedesátých let 20. století, kdy vlády nových politicky svrchovaných zemí spolu s exkolonizátory věřily, že je možné za přispění rozvojové pomoci ve zkráceném časovém horizontu dosáhnout požadované úrovně rozvoje.
Kritika modernizačních teorií ze strany teoretiků závislosti
Kritika stávající podoby rozvojové spolupráce čerpající z vývojových modelů ekonomického růstu na sebe nenechala dlouho čekat. Nový přístup, který se pokusil o vymezení pozice třetího světa v rámci světového systému, je znám pod pojmem teorie závislosti. Tlak na změnu stávajícího modernizačního diskurzu byl iniciován již v průběhu padesátých let ze strany skupiny latinskoamerických ekonomů pracujících pro instituci Organizace spojených národů ECLA (Economic Commission for Latin America). Ti požadovali, aby bylo na mezinárodní ekonomiku pohlíženo skrze její polarizované uspořádání mezi industriálním centrem a zemědělskou periferií, jenž je reprodukováno světovým trhem, v němž jsou dekolonizované země (i stávající formální kolonie) znevýhodňovány. Tyto charakteristiky tzv. strukturalistické teorie rozvoje pak byly uplatněny pro popis situace v Latinské Americe, kde mnozí autoři na počátku šedesátých letech 20. století poukazovali na tzv. vnitřní kolonialismus, který byl charakterizován vztahem mezi vládnoucími „mesticoz“ v urbánních centrech a využívanými Indiány v zemědělských perifériích městských center (Clarke, 2002: 92-94). Následně byly tyto premisy dále rozvíjeny na přelomu šedesátých a sedmdesátých let za pomoci marxistické terminologie autory André Gunder Frankem, jenž charakterizoval vztah Latinské Ameriky ve vztahu ke světovému kapitalistickému systému v intencích rozvoje jádra s přímým důsledkem na zaostalost periferie, a v následujícím desetiletí Imanuelem Wallersteinem, který Frankovu teorii závislosti vztahů mezi periférií Latinské Ameriky a jádrovými zeměmi aplikoval na globální úroveň - celosvětový systém, jenž charakterizoval na základě vztahů dominance a podřízenosti mezi zeměmi jádra, periférie a semiperiférie, které se od 16. století (od období nárůstu mezinárodního obchodu a evropské kolonizace) ustavují skrze kapitalismus do současné globální éry (Conway; Heynen, 2002: 97-101).[7]
Ze strany teoretiků závislosti je poukazováno na to, že rozvojové podmínky jednotlivých zemí či regionů jsou primárně formovány vzájemnými vztahy na globální úrovni. Země v centru disponují ekonomickou mocí a bohatstvím, z čehož vyplývá rovněž politický vliv, přijímají klíčová rozhodnutí a stanovují pravidla, která ovlivňují podobu celospolečenského uspořádání (Klak, 2002: 107-110). Ekonomická chudoba států třetího světa je z tohoto pohledu přímo napojena na ekonomicko-politické bohatství tzv. vyspělých států světa. Rozvoj je chápán jako nerovně se vyvíjející proces ve kterém bohaté státy (národy) světa se stávají bohatšími a chudé chudšími – centrum vykořisťuje periferii. Rozvojová pomoc je pak přijímána jako nástroj dominance a vykořisťování. Praktické dopady teorie závislosti na podobu rozvojové pomoci však nebyly příliš zřejmé. Možným řešením se v souladu s tímto přístupem nabízela „pouze“ radikální změna struktury celého systému rozvojové pomoci, neboť její podoba byla odmítána jako forma neo-imperialismu (Gardner; Lewis, 1996: 19-20).
Koncepce základních potřeb
Na konci 60. let se v rámci rozvojového diskurzu objevují další kritiky stávajícího modelu rozvojové pomoci založené ryze na ekonomickém růstu. Mezinárodní rozvojová strategie OSN z roku 1970 volala po globální strategii rozvoje založené na propojení ekonomické a sociální sféry, po sjednoceném přístupu zahrnujícím ekonomické a sociální prvky v rozvojových programech (Esteva, 1992: 14). Mezi kritiky stávající ekonomické teorie rozvoje byli rovněž ekonomové pracující v padesátých letech 20. století pro agentury OSN, například Hans Singer, Gunnar Myrdal či Dudley Seers. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let proklamoval Dudley Seers odklon od stávajícího rozvojového konceptu k jeho širšímu vymezení; navrhoval, aby se základními nosnými pilíři rozvojové debaty stala redukce chudoby, nezaměstnanosti a nerovnosti, přičemž značný důraz v rozvojovém procesu kladl na uspokojování tzv. základních potřeb (srv. Seers, 1972: 21-36). Seers anticipoval paradigma základních potřeb – definovaného minima životního standardu v oblasti potravy, zdraví, vzdělání…, které se stalo nosným pilířem strategií rozvojové pomoci následující rozvojové dekády. Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisatin, ILO) přijala v roce 1976 strategii založenou na koncepci základních potřeb, jež měla zdůraznit zmírnění chudoby jako klíčového cíle rozvojových politik všech zemí do roku 2000. Série světových konferencí organizovaných OSN a odehrávajících se v sedmdesátých letech se zabývala především tématem základních lidských potřeb, avšak neopomíjela ani environmentální a genderová témata (Emmerij, 2004: 32).
V souvislosti se strategiemi zajištění základních lidských potřeb se na výsluní zájmu rozvojové pomoci ocitala témata spojená se vzděláním, zdravím, výživou, bydlením či zemědělským rozvojem, jež byla zahrnována do rozvojových programů zaváděných ve jménu zvýšení životní úrovně obyvatel zemí třetího světa (Escobar, 1992: 138). Hlavní aktéři mezinárodní rozvojové pomoci (SB, MMF OSN…) se od počátku sedmdesátých let zaměřovali na programy národních potravinových a nutričních plánů a integrovaného zemědělského rozvoje, které byly aplikované v zemích třetího světa od poloviny sedmdesátých let do konce osmdesátých let s hlavním cílem eliminovat ekonomickou chudobu. Rozvojové strategie měly být ve formě integrovaných zemědělských rozvojových projektů (Integrated Rural Development Projects) komplexními programy operujícími na několika úrovních od centrálního systému plánování přes regionální instituce po lokální úroveň - rozvoj zemědělské produkce vyžadoval například základní vstupy v podobě osiva, systému zavlažování či umělých hnojiv, k tomu však bylo dále zapotřebí speciální organizace cílové skupiny místních farmářů, která dále vyžadovala určitou vzdělanostní úroveň, určité množství dostupné pracovní síly atd. Plány integrovaných programů pak obyčejně zahrnovaly aplikaci dílčích projektů zaměřených na základní zdravotní péči, dodávku potravinových náhrad, školení o výživě, propagaci produkce a konzumaci vysokoproteinových produktů apod. Tento extrémně komplexní systém, který u mnohých bilaterálních agentur přetrval jako základ rozvojových strategií do konce osmdesátých let, se ukázal v mnoha případech jako vysoce neefektivní (srv. Degnbol-Martinussen; Engberg-Pedersen, 2003: 46-47). Na velkolepě vypadající projekty a programy přijímaly vlády mnohých rozvojových zemí vysoké půjčky, které v následujícím desetiletí vlivem celosvětové hospodářské krize, během níž se několikanásobně zvedly úrokové sazby, nebylo možné pokrýt.
Éra neoliberalismu
Dekáda sedmdesátých let, kdy se rozbíhala debata o ekonomickém a sociálním aspektu jako nedělitelných součástí rozvoje, byla střídána tzv. ztracenou dekádou rozvoje, ve které se rozvojová teorie i praxe v určitém smyslu navrací k neoklasickému myšlení šedesátých let dvacátého století. Optimistický ekonomický rozvoj spolu s úspěšným konceptem sociálního státu v industriálních zemích v šedesátých a sedmdesátých letech byl střídán v důsledku okolností spojených zejména s celosvětovou hospodářskou krizí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let neoliberalismem, který se odrazil rovněž v systému rozvojové pomoci.
Neoliberalismus rozvojových strategií osmdesátých a posléze i devadesátých let čerpal z neoklasických, resp. klasických, ekonomických teorií - principu volného trhu Adama Smithe a principu komparativních výhod Davida Ricarda[8]. V rámci rozvojových strategií byly rehabilitovány verze dotační ekonomické politiky šedesátých let, což vedlo k opětovnému zdůraznění ekonomického růstu na úkor sociálních aspektů rozvoje. Ekonomický růst byl nyní propojován s vidinou strukturálních transformací rozvojových zemí, jež vyústila v důsledku tzv. dlužní krize (šoku na světovém finančním trhu na počátku osmdesátých let způsobeném neschopností rozvojových zemí splácet své dluhy) do tzv. programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programmes, SAPs), iniciovaných Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Shoda hlavních aktérů rozvojové politiky ohledně strategií a priorit programů strukturálních úprav, které se staly dominantní formou mezinárodní rozvojové pomoci v průběhu osmdesátých let, je známa pod názvem „Washingtonský konsenzus“ (Degnbol-Martinussen; Engberg-Pedersen, 2003: 27).
Cílem strukturálních programů mělo být dosažení ekonomické stability jednotlivých zemí k zajištění finančních prostředků nutných ke splácení dluhů. Obecná strategie strukturálních úprav měla vést v rozvojových zemích k omezení vládních výdajů, redukci státních zásahů do ekonomiky (privatizaci) a k proklamaci liberalizace obchodu spolu se zvyšováním exportu, a to v souladu s Ricardovými principy komparativních výhod, podle nichž měla každá země specializovat svůj export na takové komodity, jejichž produkce bude reálně levnější než stejných komodit produkovaných konkurencí. (Simon, 2002: 87) Trh, pojímaný jako univerzální fenomén s mocným regulačním systémem „neviditelné ruky“, se v této souvislosti měl stát primárním prostředkem k podnícení rozvoje. Deklarovaný ekonomický boom rozvojových zemí se však nekonal.
Environmentální obrat v rozvojovém diskurzu
Druhá polovina osmdesátých let je charakterizována změnou stávající podoby rozvojové politiky bilaterálních i multilaterálních donorů, spojenou s posunem problematiky životního prostředí na ústřední pozici v rámci rozvojových strategií. Téma životního prostředí bylo inkorporováno do konceptu rozvojové pomoci skrze myšlenku udržitelného růstu vymezenou v roce 1987 ve zprávě s názvem Naše společná budoucnost Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (World Commission on Environment and Development, WCED) pod vedením Gro Harlem Bruntlandové. Strategie trvale udržitelného rozvoje, jenž byl ve zprávě vymezen jako „rozvoj, který uspokojuje současné potřeby, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací uspokojit potřeby vlastní“ (Cit. in Redclift, 2002: 275), se měla stát nosným alternativním přístupem k ekonomickému rozvoji následující dekády i počátku nového milénia. Toto paradigma bylo na rozdíl od ostatních teoretických východisek i praktických přístupů k problematice rozvoje formulováno především po skončení studené války.
Paradigma trvale udržitelného růstu je vymezeno v intencích globálních souvislostí a environmentálních problémů celé planety, kdy růst a rozvoj industriálního či zemědělského systému, stejně jako klima, přírodní zdroje či populace planety, má i nadále v zájmu jejího zachování pokračovat, ovšem za použití „vhodných“ řídících strategií. „Vhodnými“ strategiemi jsou v této souvislosti označovány udržitelné strategie rozvoje, jež jsou na jedné straně vykládány v intencích udržitelné úrovně produkce, na druhé straně je zdůrazňována trvale udržitelná úroveň spotřeby.
Za důležitého aktéra celosvětové destrukce životního prostředí jsou v této souvislosti vedle industriálních zemí označovány chudé země, resp. země definované kritérii chudoby. Ve zprávě Gro Bruntlandové je v této souvislosti poukazováno na to, že: „Chudoba omezuje lidské schopnosti k využívání zdrojů udržitelným způsobem; zvyšuje tlak na životní prostředí…“ (Cit. in Sachs, 1992b: 29) Nutným předpokladem eliminace chudoby, která je považována za významný krok k celosvětové ochraně životního prostředí, zůstává nadále ekonomický růst se svými ukazateli HDP (HNP), resp. jejich přepočtem na jednoho obyvatele. Prostřednictvím strategií udržitelného rozvoje v rámci systému rozvojové pomoci má být umožněn ekonomický růst, jenž by eliminoval následky celosvětové chudoby, která není pojímána jako pouhý důsledek environmentálních problémů, ale rovněž jako jejich významná příčina. Stručně pak vyjádřeno: „Žádný rozvoj bez udržitelnosti; žádná udržitelnost bez rozvoje“ (Sachs, 1992b: 29).
V zájmu zachování planety je poukazováno na to, že je nutné zahrnout všechny její obyvatele do osvěty směrem k trvale udržitelnému růstu, že: „Musíme nasměrovat lidi a národy k udržitelnosti…[ovšem] kdo jsou to ti „my“, kteří nejlépe vědí, co je nejlepší pro celý svět? (Escobar, 1995: 193). Není tvorba a aplikace strategií udržitelného rozvoje spíše voláním po záchraně industriálního systému jako takového namísto proklamované záchrany celé planety (Srov. Sachs, 1992b: 35)? Trvale udržitelný rozvoj je, spíše než skutečnou alternativou stávajícího rozvojového diskurzu, konceptem ukotveným nadále v teorii ekonomického (třebaže „udržitelného“) růstu. Koncepce udržitelného růstu navazuje v tomto smyslu na dlouhou řadu rozvojových teorií druhé poloviny 20. století.
Stávající podoba diskuse o rozvoji
Vedle environmentálních témat se v debatě o rozvoji v devadesátých letech stávají vysoce populární otázky spojené s problematikou genderu a rozvoje (Gender and Development, GAD) či ženské otázky v rámci rozvoje (Woman and Development, WD), přičemž rovnost pohlaví je zahrnována mezi základní ukazatele na pomyslné škále rozvoje (Elliot, 2002: 47).
Nová měřítka užívaná ke stanovení stupně rozvoje, resp. zaostalosti jednotlivých zemí, stejně jako k evaluaci rozvojových projektů, přinesl počátek devadesátých let. Od roku 1990 je v rámci Programu OSN pro rozvoj (UN Development Programme, UNDP) vydávána Zpráva o lidském rozvoji (Human Development Report), v níž je jako základní měřítko míry chudoby jednotlivých zemích užíván index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI). Index lidského rozvoje vychází primárně z definice chudoby nositele Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sena založené na koncepci lidských možností, jež se stala nosným přístupem k problematice rozvoje v průběhu devadesátých let a na počátku nového milénia. Podle Sena nejsou lidé chudí pro to, co nemají, ale pro to, co nemohou dělat - lidé jsou chudí proto, že jejich možnosti jsou omezené (srv. Emmerij, 2004: 34). Vedle ryze ekonomických ukazatelů (HNP, HDP) se index lidského rozvoje snaží postihnout i další aspekty rozvoje s ohledem na tzv. minimum lidských možností (možnost žít zdravý život, možnost získat vzdělání, možnost svobodně se vyjádřit…). Rozvinutost země je pak s pomocí indexu lidského rozvoje určována nejen na základě ukazatelů výše průměrného příjmu na osobu, ale rovněž na základě úrovně vzdělanosti (gramotnosti populace a počtu let školní docházky) a předpokládané délky života. Vedle indexu lidského rozvoje je od roku 1997 užíván rovněž index lidské chudoby (Human Poverty Index, HPI), který je stanoven na základě procenta populace s očekávanou délkou života menší než 40 let, počtu negramotných v populaci a dále těch, kteří trpí podvýživou, nemají přístup k nezávadné pitné vodě a zdravotní péči (Thirlwall, 2002: 43-44).
Používání výše zmiňovaných indexů ke stanovení rozvinutosti, resp. nerozvinutosti, jednotlivých zemí je však značně problematické. Je otázkou, jak
