Jakub Marek, Aleš Strnad a Lucie Hotovcová – Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb (2012)
Ondřej Hejnal
Katedra antropologie, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni,
Kniha J. Marka, A. Strnada a L. Hotovcové Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb představuje fenomén bezdomovectví v perspektivě pomáhajících profesí se značným přesahem k sociálně-vědnímu diskursu. Jejím přiznaným cílem je „poukázat na způsob práce s bezdomovci v její praktické stránce a … vyvolat diskusi k situaci bezdomovců v České republice“ (str. 12).1 V předmluvě a úvodní části autoři definují a charakterizují bezdomovectví a identifikují jeho příčiny. Kapitola „Psychosociální bariéry reintegrace bezdomovců“ popisuje některá témata, která víceméně rozvádějí příčiny bezdomovectví (např. nezaměstnanost, závislosti, pobyt ve vězení atd.). Oddíl „Bezdomovci jako specifická subkultura“ představuje bezdomovectví coby svébytný soubor naučených vzorců jednání, tj. jakousi (sub)kulturu v antropologické dikci. Následující kapitola je pojmenována „Bezdomovectví z psychologického hlediska“ a do jisté míry rozšiřuje poznatky z předchozích oddílů (např. adaptační mechanismy na bezdomovectví). Pátá kapitola popisuje bezdomovectví ve vztahu k sociální práci. Krom obligátního závěru v knize nalezneme i kazuistiky vybraných bezdomovců. Publikace rovněž obsahuje četné příklady či modelové situace, které hodnotím jednoznačně pozitivně.
Kniha je uvedena poněkud nešťastným romským příslovím: „Člověk má jeden domov, ale bezdomovec sto.“ Vzato do důsledků z něho vyplývá, že bezdomovec není člověk. V předmluvě autoři poukazují na důležitost vnímání časových horizontů: „osoba bez přístřeší [se] orientuje stále více na přítomnost.“ (str. 9) S tím nelze než souhlasit. Na druhou stranu bych byl opatrnější při formulaci následné věty: „Čím kratší je jejich horizont budoucna, tím zřejmější je, že život na ulici nezvládají.“ (str. 9) Během svého výzkumu jsem se setkal s mnoha jedinci, kteří „mají svou budoucnost naplánovanou maximálně na několik příštích minut,“ (str. 9) a život na ulici přesto zvládají velmi dobře.
Úvodní kapitola předkládá definici a charakteristiku bezdomovectví. Krom jiného popisuje rozdíl mezi domovem a přístřeším, naznačuje vnitřní diferenciaci nesmírně různorodé bezdomovecké skupiny a upozorňuje, že je třeba vycházet z „multifaktorového pojetí bezdomovectví, kdy je na tento jev nahlíženo jako na kombinaci strukturálních a individuálních příčin“ (str. 18). Tuto multifaktorovost demonstruje na vynikající fiktivní kazuistice (str. 19–20), která jasně a srozumitelně předkládá, co se onou kombinací míní.
V úvodu se taktéž autoři pozastavují nad samotným označením „bezdomovec“, který je podle nich často prodchnutý negativními konotacemi. O bezdomovcích se prý v „odborné literatuře … obvykle píše jako o osobách bez přístřeší, sociálně slabých či o nepřizpůsobivých občanech“ (str. 13). Žel autoři neudávají, v jaké odborné literatuře můžeme na tuto definici bezdomovců coby „nepřizpůsobivých občanů“ narazit. Odbornost takové literatury je po mém soudu pochybná, jelikož termín „nepřizpůsobivý“ je bezesporu stigmatizující a ideologický. To však nehraje ve vztahu ke zbytku knihy takřka žádnou roli, neboť autoři deklarují, že budou nadále využívat pojmu „bezdomovec“ v nehodnoticím smyslu. Domnívají se, že je „třeba o tomto jevu více mluvit, teprve pak pojem bezdomovec ztratí negativní zabarvení“ (str. 16). Takový optimismus lze však patrně považovat za poněkud přehnaný. Například o Romech/Cikánech se mluví čím dál častěji a nezdá se, že by jejich označení ztrácelo negativní zabarvení.
Druhá kapitola „Psychosociální bariéry reintegrace bezdomovců“ se dále člení na pododdíly nezaměstnanost, závislost na návykových látkách, rozpad rodiny a sociální izolace, pobyt v ústavu či ve vězení, psychické potíže a nemoci, a nastavení sociálního a zdravotního systému. Všechny podkapitoly jsou zpracovány velmi precizně a nabízejí mnoho trefných a podnětných pasáží. Níže uvádím pouze několik málo příkladů.
Je nesporné, že bezdomovci, kteří se rozhodnou pro strategii nepracovat, ale i většina těch, kteří se rozhodnou pracovat, stejně nedosáhnou takové ekonomické situace, aby si mohli dovolit vlastní bydlení. Ač se tedy práce zdá alfou i omegou pro překonání bezdomovectví, sama o sobě není dostačující. (str. 24)
Osoba bez domova se nemůže opít doma, tudíž ji potkáváme na veřejném místě, kde vzbuzuje dojem, že nic nedělá, pouze se „poflakuje a chlastá“. (str. 25)
V běžné populaci se vyskytují lidé – konzumenti, kteří si dají sklenku denně a pijí zásadně pro chuť. Bezdomovci se stačí alkoholu pouze dotknout a je automaticky považován za alkoholika. (str. 25)
Je rozšířeným mýtem, že většina bezdomovců zneužívá pobírání státní podpory. Většina jich ovšem nedosáhne na sociální dávky. Odmítají se o přiznání či vyřízení této dávky snažit, nebo neví, jak toho mohou dosáhnout. (str. 48)
Na druhou stranu čtenář narazí i na formulace, které jsou o poznání problematičtější. Posledně zmíněná citace o „mýtu zneužívání státní podpory“ (podobně i str. 77 a 79) je v rozporu s tvrzením, že typické aspekty bezdomovectví jsou závislost na sociálních službách a zneužívání sociální pomoci (str. 41). Ohledně temporálních aspektů bezdomovectví autoři píší: „Struktura času se mění. Čas již není rozdělen na část pracovní a volnou a celý den je vyplněn nudou“ (str. 23). Souhlasím, že nuda je často přítomna. Nicméně některé bezdomovecké subsistenční praktiky mají k nudě velmi daleko. Například obstarávání železného šrotu mnohdy znamená nachození více než 15 km, které zabere i několik hodin. Bezdomovectví může být dřina. Dalším kontroverzním bodem je údajná absence pevnějších sociálních vztahů (str. 37–38).
Pro bezdomovce jsou typické chatrné společenské vztahy, neustálé navazování kontaktů bez závazků. Lidé žijící dlouhodobě na ulici si obvykle uvědomují nepevnost těchto vztahů, přesto mají tendenci je přeceňovat, protože jim zůstaly pouze tyto mezilidské vazby. (str. 38)
Kupříkladu na úrovni menších skupinek, čehož jsou si autoři vědomi (str. 66), jsou vazby poměrně silné a trvalé. Pohlédneme-li na bezdomovce jako na celou (různorodou) skupinu, počet slabších vazeb bude narůstat. Na tom však není nic ryze „bezdomoveckého“. Podobně problematická je následující nelichotivá teze: „Lhaní se stává významnou částí chování bezdomovce“ (str. 47). Z mého výzkumu naopak vyplývá, že na úrovni menších skupinek je lhaní neakceptováno a trestáno. Pokud je lhaní „významnou částí chování bezdomovce“, je třeba dodat ve vztahu ke komu.
Třetí kapitola na bezdomovectví pohlíží jako na specifickou subkulturu. Krom toho se autoři dotýkají i nechvalně proslulého (lze dodat snad i nechutného) pražského Akčního plánu na řešení problematiky bezdomovectví, který si bral za cíl nikoli reintegraci, ale „vymýcení bezdomovců z ulic Prahy“ a „zřízení tábora pro nepřizpůsobivé“(str. 58). Problematika bezdomovectví se (nejen) kvůli tomuto plánu výrazně zpolitizovala.
Nebezpečí hrozící od bezdomovců se přeceňuje, a protože pravděpodobně k volbám nepůjdou, stávají se pro politiky vhodným tématem zejména před komunálními volbami. Represivní politiku nejen proti bezdomovcům, ale i jiným tzv. nepopulárním skupinám postupně vyznává ODS, VV, ČSSD, SPO a jiní. Bezdomovci jsou viditelnou skupinou, která ukazuje, že je něco ve společnosti špatně, a zároveň se nemůže bránit. V rámci politizace tématu bezdomovectví se cílem snah oficiální sociální práce stává většinová společnost, nikoli lidé v nouzi. Jako alarmující jev se ukazuje propojení sociální práce s ochranou osob a majetku. V rámci ochrany před bezdomovci si některé pražské městské části najímají bezpečnostní agentury. Podobné tendence měla rovněž strana Věci veřejné při „sociálně intervenčních hlídkách“, jejichž úkolem byla ochrana občanů před asociálními živly. (str. 58–59)
Policejní zásahy proti bezdomovcům tak namnoze „reagují na neoficiální politickou zakázku“ (str. 68).
Zásadní problém této kapitoly však tkví v tom, že autoři zcela rezignovali na předložení jakékoli definice subkultury. Píší pouze, že „extrémním vyloučením se vytváří subkultura nižší třídy (underclass) působící mimo většinovou společnost i mimo oficiální trh práce“ (str. 59), přičemž citují P. Mareše (Nezaměstnanost jako sociální problém, 2002). Představu si lze utvořit pomocí názvů podkapitol: vzhled a oblečení, způsoby bydlení (nestálé bydlení a stálé bydlení), zdroje obživy (žebrání a tzv. somrování, vybírání popelnic a sběr surovin, užívání sociálních služeb, práce a brigády, kriminalita a nelegální činnost), denní rytmus a trávení volného času a život v ročních obdobích.
Autoři například přesvědčivě demaskují iluzi stejnorodosti bezdomovecké skupiny ze strany veřejnosti (str. 61), s velkým etnografickým vhledem popisují fungování menších skupinek bezdomovců (str. 66, 68), zdůrazňují roli psa v bezdomoveckém životě (str. 66) a zaobírají se ekonomickými praktikami („fárání“ a sdílení) bezdomovců (str. 74, 77). Vynikající jsou zejména pasáže věnované údajné lenosti bezdomovců a kriminalitě. Autoři píší: „Ve skutečnosti hodně bezdomovců chodí pracovat, jsou však na trhu práce zneužíváni a zaměstnavatel ví o jejich zranitelnosti“ (str. 80). Krom toho některé neziskové organizace zaměstnávají bezdomovce na úklid. O tyto pozice je velký zájem. Jinak řečeno, „neochota bezdomovců pracovat je pouze mýtus“ (str. 82).
Bezdomovci jsou mnohdy spojováni s kriminální činností. To je však jen další mýtus: „Bezdomovci jsou častěji oběťmi než členy… kriminálních skupin“ (str. 83); závažnou trestnou činnost bezdomovci nepáchají (str. 113). Navíc lze hovořit o jisté „umělé kriminalizaci bezdomovců“, kterou lze mimo jiné ztotožnit s trestáním za neplacení výživného: „Dochází …ke kriminalizaci jedince, který nikdy se zločinem nechtěl nic mít a který alimenty stejně nezaplatí“ (str. 113).
Kapitola „Bezdomovectví z psychologického hlediska“ zahrnuje pododdíly bezdomovectví v kontextu vývojové psychologie (mladí bezdomovci do 26 let, bezdomovci v produktivním věku a bezdomovci v post-produktivním věku), adaptační mechanismy na situaci bezdomovce a genderové aspekty (ženské stereotypy a mužské stereotypy). Celá kapitola rozvíjí poznatky z předchozích stránek. Není příliš jasné, zdali si část o genderových stereotypech bere za cíl tyto stereotypy nabourávat, anebo jich využívat jako kategorií, které věrně odrážejí realitu. Následující citace nasvědčuje spíše druhé možnosti: „Muži bývají obecně impulsivnější, agresivnější, méně myslí na následky, což může vést ke zkratkovitému jednání v podobě kriminálního činu“ (str. 113).
Pátá kapitola „Sociální práce s bezdomovci v ambulantních službách“ je jakousi kuchařkou pro správnou praxi sociální práce. Vyjma detailního přehledu metod a specifik nabádá k aktivnější (veřejné) roli sociální/ho pracovníka/pracovnice.
Při terénní sociální práci je třeba komunikovat s veřejností a veřejně tato práva bezdomovců hájit. Cílem komunikace je vytvoření dostatečného tlaku na společnost, aby potřeby osob bez domova reflektovala a pružně reagovala na změny v subkultuře osob bez domova. (str. 129)
Kapitola „Kazuistiky“ demonstruje na devíti konkrétních příbězích bezdomovců překážky, které brání jejich reintegraci, a prohlubuje porozumění některých dříve předkládaných témat (autonomie, rezignace, identifikace, nedůvěra, návykové chování, útěk před realitou, problémy se vztahy, hrdost a odmítnutí).
Na závěr se autoři mimo jiné zamýšlejí nad dobrovolností či nedobrovolností bezdomoveckého stylu života a často propíraným tématem zneužíváním sociálních služeb.
Podle našeho názoru nelze objektivně posoudit, zda se někdo ocitl na ulici dobrovolně, a za podobně zbytečnou otázku považujeme zneužívání sociální pomoci. Pokud někdo zneužívá sociální pomoc jako způsob obživy, tak jistě nějakou pomoc potřebuje, i když na první pohled není jasné jakou. (str. 165, podobně i str. 60)
Oba tyto aspekty jsou velmi důležité a navzájem propojené. Souvisejí s rozdělováním chudých segmentů populace na deserving a undeserving poor, tj. na ty, kteří si slitování a pomoc zaslouží, a na ty, kteří nikoli. Ve vztahu k bezdomovectví se tato dichotomie jeví jako zcela lichá, empiricky bezcenná (vyjma analýzy její sociální konstrukce). Imperativ pomoci musí zůstat (alespoň ideálně) prost ideologických a moralizujících tendencí.
Autoři v posledním odstavci píší: „Řešení problému bezdomovectví v demokratických zemích často vyvolává řadu otázek. Měli bychom si je alespoň klást – pokud nějaké otázky vyvolá tento text, pak splnil svůj účel“ (str. 168). Zdali kniha Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb rozproudí veřejnou diskusi o tomto fenoménu, ukáže čas. Ve mně však zanechala převážně velmi pozitivní dojmy (krom některých spíše marginálních výtek). Její četbu lze všem zájemcům o danou tematiku jen doporučit. Rozhodně by neměla chybět v knihovnách žádného badatele, který se zajímá o bezdomovectví či městskou chudobu.
MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L. 2012. Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál.176 s.
