Inkvizice a čarodějnictví
Johana Gálová (silverdrake@centrum.cz)
Studentka Katedry Antropologie ZČU
Víra v čarodějnictví a strach z něj prostupoval celý středověk. Obyčejní lidé si však nespojovali čarodějnictví vždy se zlem. Můžeme rozlišit tři druhy čarodějnic. První z nich je místní vědma nebo její méně častý mužský protějšek, v Anglii známý jako "cunning man" čili ranhojič. Často léčí nemoci a neplodnost, pomocí rostlin, ale i úryvků různých(i křesťanských) modliteb. Vykládá také znamení a radí lidem. Její činnost je většinou prospěšná, avšak dovede provozovat i ničivou magii. Čarodějnice tohoto typu má ve společnosti své stálé místo a tu a tam ji můžeme najít i dnes.
Druhým typem čarodějnice je černá čarodějnice, která je naprosto zlá. Společnost ji zavrhuje protože je zlá a zlomyslná. Ve skutečnosti se však u ní zlomyslnost mohla objevit až poté, co ji společnost zavrhla. V mnoha případech se lidé začali pokládat za očarované poté, co poskytli někomu oprávněnou příčinu k tomu, aby se cítil ukřivděný. Mnoho obvinění z čarodějnictví vzniklo na základě napjatých sousedských vztahů. Tento typ čarodějnice na sebe mohl na sebe brát i zvířecí podobu. Milovaly a uctívaly tmu. Tradovalo se, že své noční výpady podnikají ve smečkách.
Tyto představy přispěly k vytvoření třetího typu, a to čarodějnice satanistické, kterou byla opět častěji žena než muž. Tato čarodějnice není zlým duchem, ale je v úzkém spojení s démony, a tedy kacířkou. S ostatními satanskými čarodějnicemi se setkávána sabatech, kde konají své nesvaté rituály. Takováto čarodějnice představuje nepřítele nejen pro sousedy, ale pro celou společnost. Na scénu přichází poměrně pozdě a je diskutabilní, zda čarodějnice tohoto druhu opravdu existovaly.
Spíše se jedná o dílo církve. Vznikla z obvinění vznášených proti kacířům. Kacíři byli vychováni v pravé víře, kterou později odvrhli. Z toho plynulo, alespoň pro církev, že odmítli sloužit Kristu a začali uctívat ďábla. Dále z toho plynulo, že chtěli zcela převrátit všechny civilizované a křesťanské normy. Od dvanáctého a třináctého století bylo vypalováno jedno kacířské sídlo za druhým. Byl vytvořen model satanistického chování, který se ve velkém měřítku později uplatňoval všeobecně v případě čarodějnic.
V roce1307 byli na základě obvinění z uctívání ďábla v podobě kočky souzeni francoužští a a angličtí členové řádu templářů, proslulého nesmírným bohatstvím a válečným hrdinstvím svých rytířů ve Svaté zemi. Templáři údajně uctívali modlu zvanou Bafomet, kterou potírali sádlem ze zabitých lidí, souložili sdémony, kteří na sebe brali podobu krásných dívek, odmítali Boha, Krista a svaté, plivali a močili na kříže, věnovali se rituální homosexualitě a znesvěcovali mši svatou přijímaním neposvěcené hostie.
Mnoho templářů bylo mučeno a násilně nuceno přiznat svou vinu, později však většina svá přiznání popřela. Postihy spojené s s kampaní proti templářům zahájil francouzský král Filip IV., a to hlavně z politických a finančních důvodů, neboť zkonfiskované bohatství řádu putovalo rovnou do jeho pokladnic.
Politicky inspirované obvinění z čarodějnictví nebyla tedy ničím novým, avšak ve větším množství se objevila až na počátku čtrnáctého století. V roce 1308 byl biskup z Troyes obviněn ze zavraždění Jany Navarrské, ženy Filipa IV., pomocí magie. Údajně se radil s židovským čarodějem, čarodějnicí a nakonec dominikánským fráterem, který přivolal ďábla. Biskup prý pak zhotovil voskovou figurku královny, zabodl do ní hřebík a hodil ji do ohně. Také měl údajně v lahvi démona, který špehoval jeho sluhy. Za několik let bylo od těchto obvinění upuštěno.
Tím byly položeny základy inkvizice a procesy s čarodějnicemi se pomalu začaly šířit. Mnozí vlivní lidé ovšem stále zastávali ve věci čarodějnictví jednoznačně skeptické názory. V roce 1484 proti nim vydal papež Inocenc VIII. bulu, která dala honům na čarodějnice požehnání. V této bule se tvrdí, že v různý oblastech Německa, mnoho lidí odvrhlo křesťanství a poddali se démonům. Na podnět Nepřítele pak páchali ohavnosti všeho druhu. K zákroku proti této kacířské zkaženosti byli zplnomocněni dva dominikáni, Jakob Sprenger a Heinrich Kramer, známí rovněž jako Institoris. Společně sepsali slavnou knihu Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, která byla vydána v roce 1486 a často opětovně tištěna v šestnáctém a sedmnáctém století. Hon na čarodějnice začal ve velké míře až sedmdesát let po vydání tohoto díla.
Jak již bylo řečeno, jedny z největších tažení proti čarodějnicím se pořádaly v Německu. Svého vrcholu dosáhly ve dvacátých a třicátých letech sedmnáctého století, kdy ve třicetileté válce vyvrcholila náboženská nenávist. Ve stejném období se konaly nelítostné postihy v pohraničních oblastech Burgundska, Lotrinska a Alsaska, kdy tam údajně v období mezi rokem 1615-1635 zahynulo pět tisíc čarodějnic. Dalšími zeměmi postihnutými posedlostí po krvi čarodějnic bylo Švýcarsko, Nizozemí a oblast německo-francouzské hranice.
Oproti tomu v Anglii, ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, probíhaly hony na čarodějnice mírněji. Bylo tam popraveno ne více než šest tisíc čarodějnic (v Německu jich bylo popraveno nejméně sto tisíc), přičemž popravy byly prováděny oběšením, a nikoliv upálením. I když obvinění byli biti a bylo jim ubližováno a vyhrožováno, použití mučení během výslechů podezřelých bylo v Anglii zakázáno. Pravděpodobně následkem toho je obraz, který vyplývá z přiznání anglických čarodějnic, bližší černému čarodějnictví než jeho satanistické odrůdě, kterou tak propagovala inkvizice v jiných zemích. Čarodějnictví v Anglii bylo spíše záležitostí venkova a s organizovaným spiknutím uctívačů ďábla mělo málo společného. Není divu, že se dochovaly pouze ojedinělé zmínky o sabatech a jejich rituálech.
Evropští emigranti s sebou do Severní Ameriky přinesli také víru v čarodějnictví. Stejně jako v Anglii, i tady se čarodějnické soudy odehrávaly jen zřídka a jako trest smrti se užívalo oběšení. K jedinému většímu vzplanutí došlo v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692 po kruté zimě a epidemii neštovic. Ujal se zde názor, že se skupina čarodějnic spojila se Satanem,aby zničila Boží církev a nastolila království ďáblovo. Bývalý salemský pastor Gerorge Burroughs a s ním dalších osmnáct lidí bylo oběšeno, jedna osoba usoužena k smrti, protože se odmítla přiznat, a dva lidé zemřeli ve vězení. Okamžitě se zvedla vlna nesouhlasu a panoval názor, že obžalovaní byli odsouzeni na základě nedostačujících důkazů. V roce 1696 porotci, kteří před čtyřmi lety zasedali během salemského procesu, podepsali přiznání omylu, v němž tvrdili, že je oklamal ďábel.
Přestože strach z čarodějnic byl všude stejný, rozsáhlé evropské oblasti byly honem na čarodějnice postiženy pouze v nepatrné míře. K těmto oblastem patří jižní Itálie a Sicílie, Španělsko, Portugalsko, Irsko a Skandinávie. Rozhodujícím faktorem zřejmě nebyly žádosti lidí o postihy čarodějnic, ale postoj úřadů k čarodějnictví. K žádným honům na čarodějnice nedošlo ve východní Evropě, spadající do sféry vlivu řecko-katolické církve.
Když začal hon na čarodějnice slábnout, bylo to proto, že se proti němu postavily úřady, a nikoliv, proto že by se náhle změnil postoj vůči čarodějnicím. Lynčování čarodějnic pokračovalo, i když procesy ustaly. Hon na čarodějnice se zprvu utišil proto, že nadměrné hrůzy předešlých desetiletí ukázaly, že jakmile hon na čarodějnice začne, nelze ho zastavit. V roce 1650 švédská královna Kristýna nařídila, aby byly na území Německa okupovaném Švédy ukončeny všechny postihy čarodějnic. V tomto neobvykle osvíceném dokumentu královna tvrdí, že rozšíření soudů s čarodějnicemi má nebezpečné následky a že získaná zkušenost dokazuje, že čím déle jsou tyto soudy činné, tím hlouběji jsou lidé zataženi do "neřešitelného labyrintu".
Jak si stěžovali zastánci tvrdých postihů čarodějnic, vždy existovali lidé, kteří o existenci čarodějnictví pochybovali. Skeptikové začali mít silný a rostoucí vliv až v padesátých letech sedmnáctého století. Pochyby o věrohodnosti svědeckých výpovědí získaných mučením nakonec vynesly mučení špatnou pověst. Hon na čarodějnice dozníval i když k jeho sporadickým vzplanutím docházelo ještě v posledním desetiletí sedmnáctého století i ve století osmnáctém. Ve slezské Nyse byla postavena velká pec pro úsporné spalování čarodějnic. Odhaduje se, že v letech 1651-1660 si tato pec vyžádala na tisíc obětí včetně dětí. Poslední zákonná poprava se konala ve švýcarském Glarusu v roce1782.
Nejznámější inkviziční proces se v Českých zemích odehrál v roce 1680 ve Velkých Losinách na Šumpersku, na severní Moravě. Zemřelo zde 45 lidí ze Šumperka a 56 lidí z Velkých Losin.
Slábnutí honu na čarodějnice doprovázel pokles víry v existenci ďábla. Zdaleka ne všichni však přestali věřit v existenci Knížete Temnot. Vědecká revoluce sedmnáctého století a Descardesova filozofie způsobily, že se představa Satana jemu podřízených ďáblů jako neustálých narušitelů řádu přírody stávala pro intelektuály stále nepřijatelnější.
