Miloš Mendel – Víno a vinařství v dějinách islámu (2010)
Alena Tomková
Katedra blízkovýchodních studií, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni
ZKOUMÁNÍ vývoje dějin islámu a společnosti velkých islámských říší oživila knižní novinka Víno a vinařství v dějinách islámu od předního českého arabisty a islamologa Miloše Mendela.
Jak je patrné z tematické náplně knihy a písemných pramenům v publikaci předložených, problematika vinařství, a zpracování a požívání různých alkoholických preparátů jako takových představovala v dějinách islámu velmi živý a všudypřítomný fenomén. V první části se autor zabývá vinařstvím ve světle islámského práva, věrouky a etiky. Na příkladech jednotlivých hadíthů, tedy zpráv o skutcích proroka Muhammada, a na základě výkladů Koránu a sunny středověkými islámskými exegety dokládá, že požívání vína v průběhu islámského středověku se setkávalo s ambivalencí názorů v závislosti na povaze jednotlivých islámských právních škol, které se uplatňovaly v konkrétní oblasti arabského a islámského středověku. Tyto názory variovaly od absolutního zákazu požívání vína s hrozbou vysokých trestů při porušení těchto zákazů až po umírněnější názory, kdy víno a jiné destiláty mohly být užívány jakožto prostředky tlumící projevy různých nemocí a neduhů. Kromě nejednoznačného pohledu islámské právní tradice a věrouky na vinařství se v průběhu dějin setkáváme i s hadíthy, které byly účelově přepisovány podle potřeb doby. Miloš Mendel poukazuje tímto na fakt, že i když islám od svého triumfu v 7. století zaujal ke konzumaci vína zpravidla negativní postoj, stále „šlo o normu, která byla po celé islámské dějiny tou či onou měrou porušována. Mezi nábožensko-právním ideálem a mezi společenskou realitou existoval trvalý rozpor“ (Mendel 2010: 151).
Velká část knihy je věnována úloze vína a vinařství v období rozkvětu arabských dějin. Autor se vydává i do období starověkého Předního východu a poohlíží se po fenoménu užívání vína v kultuře předislámských Arabů. Na základě dokladů archeologických artefaktů je zmíněna kontinuita v oblibě konzumace vína, která byla často součástí rituálů předislámských kultů. Právě díky této kontinuitě tradice předislámských kultů a také samozřejmě díky přitažlivosti pití vína se i přes veškeré zákazy, které přišly s postupným vývojem islámu a posunem problematiky do právní roviny, rozvinula ve středověkých dějinách Arabů velmi bohatá a dynamická vinařská kultura. Na tomto místě je třeba zmínit lehkost a vtip, se kterým autor podává svá svědectví z překladů arabských dobových dokumentů a spisů evropských cestovatelů a vyslanců, kteří v té době na dvorech arabských vládců působili. Právě zkazky o životě v podzámčí arabských dvorů jsou přínosnou antropologickou sondou do společnosti středověkých Arabů tak, jak ji ze suchopárných dějin arabských říší jen těžko poznáme. Právě nezřízená konzumace vína a jiných alkoholických substrátů byla podle autorových dokladů několikrát příčinou prohraných bitev, čímž je dokázáno, že vinařství a konzumace vína skutečně ovlivňovaly běh arabských dějin.
Islámské dějiny nejsou, jak víme, spojeny pouze s arabskou kulturou, ale prostupovaly celou oblastí od Blízkého východu přes střední Asii až po Indii a jihovýchodní Asii. Mimo oblast arabského světa podniká autor exkurs i do pravděpodobné kolébky vinařství – do Persie, kde bylo víno tradičně spjato s úkony prováděnými při rituálech zoroastriánů. Příchod islámu na území Persie v 7. století však představoval pro perské vinařství částečné omezení v konzumaci, nicméně z dobových zpráv autor poukazuje na fakt, že nadále víno sehrávalo důležitou roli jakožto symbol moci a prostředek společenské komunikace zejména v diplomatických kruzích. Tento kulturní a společenský aspekt v kultu vína zejména v safíjovské Persii (16.–18. století) byl patrný i na dvorech Osmanů, kteří ač muslimové přistupovali k zákazu konzumace a produkce vína vzhledem k existenci různorodých nemuslimských skupin na území Osmanské říše velmi flexibilně a racionálně. Vinařství totiž přinášelo značné finanční prostředky do státní pokladny v podobě daní a celních poplatků a od 18. století s částečnou sekularizací říše bylo pití vína známkou příklonu k modernizaci, a to zejména v očích Evropanů působících na osmanském dvoře. Autor si též v krátkosti všímá další velké islámské říše – mughalské Indie, ve které si však víno nezískalo takovou oblibu jako u jejích západních sousedů a kde s postupnou infiltrací Evropanů do říše převládla spíše konzumace alkoholu západní provenience.
Miloš Mendel uzavírá své historické bádání o fenoménu vinařství v islámském světě pohledem do osudů vína a vinařství v moderních arabských a islámských zemích, ve kterých je jeho konzumace a produkce spjata do velké míry s vnitropolitických vývojem dané oblasti. Spektrum pohledů na vinařství s ohledem na právní tradici a historickou zkušenost je velmi různorodé a variuje od stoprocentní prohibice (Írán, Saúdská Arábie) až po kvalitní šlechtění vinných odrůd za spolupráce zahraničních expertů (Libanon, Jordánsko).
Fenomén vinařství v islámském světě nebyl dodnes v českém prostředí podrobněji zpracován a lze říci, že autor se úkolu zhostil velmi důkladně a s přihlédnutím ke komplexnosti tématu jej podal čtivě a zajímavě. Odborná veřejnost ocení zejména bohaté překlady z orientálních jazyků a uvedení podrobných arabských, perských a tureckých termínů, které se k tématu vztahují. Miloš Mendel podal i fundovaný přehled o způsobech zpracování vína, pěstovaných odrůdách a všeobecně o blízkovýchodním vinařství jako takovém. To vše opět obohatil termíny z orientálních jazyků.
Bez nadsázky je možno konstatovat, že kniha Víno a vinařství v dějinách islámu představuje skutečný skvost na českém knižním trhu, který ocení nejen úzká akademická obec českých orientalistů, ale jistě i širší veřejnost zajímající se o kulturní, společenské a politické aspekty nejen islámského civilizačního okruhu.
MENDEL, M. 2010. Víno a vinařství v dějinách islámu. Praha: Orientální ústav Akademie věd. 496 s.
