Proces denominalizace. Příklad Mormonů
Zdeněk Vojtíšek (vojtiskovi@volny.cz)
Katedra psychosociálních věd a speciální etiky, Husitská teologická fakulta, Univerzita Karlova
Abstract
In this article the process of denominalization (reduction of tension between the main society and the new religious society) is described. As an illustrative example the Mormon Church and its development were used.
úvod
Náboženská společnost mormonů[1] (Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů[2]) může sloužit jako velmi názorný příklad postupného snižování napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností. Díky tomuto snižování napětí (procesu denominalizace) se mormoni během jednoho a půl století změnili z odmítaného a pronásledovaného nového náboženského hnutí v respektovanou denominaci. V této přednášce je stručně popsán proces denominalizace mormonské náboženské společnosti a na příkladech ukázána jeho zákonitost.
Nové náboženské hnutí
Novým náboženským hnutím[3] rozumíme skupinu lidí, spojených společnou ideou spasení,[4] která je v jejich kulturním a náboženském prostředí nová. Z této novosti vyplývá protestní zaměření[5] nového náboženského hnutí a jeho napětí s okolní společností.[6] Napětí může dosáhnout takového stupně, že se většinová společnost distancuje od nového náboženského hnutí dehonestující nálepkou „sekta“. Nové náboženské hnutí je ve společnosti nový tak dlouho, dokud existuje napětí mezi ním a většinovou společností. Slovo „nový“ tak nevyjadřuje pouze časový aspekt, ale v tomto pojmu se stává též synonymem pro „nezačleněný“, „nerespektovaný“ či „společensky neakceptovaný“.
Proces denominalizace
Ať je míra napětí v počátcích nového náboženského hnutí jakkoli vysoká, je možné předpokládat, že – pokud nové náboženské hnutí samo nezanikne - s přibývajícím časem bude klesat.[7] Rychlost snižování počátečního napětí záleží na mnoha okolnostech, ale z dlouhodobého hlediska je nevyhnutelné. Výjimečně a dočasně ovšem může být napětí i zvyšováno, ve velmi výjimečných případech takové zvýšení může skončit i tragickým zánikem hnutí. Na procesu snižování napětí se podílejí nejen změny, jimiž nové náboženské hnutí prochází, ale i změny, jimiž prochází většinová společnost. Vývoj nového náboženského hnutí a vývoj většinové společnosti směřují k minimalizaci napětí.
V určitém bodě tohoto vývoje většinová společnost opouští označení „sekta“ - zpravidla to bývá tehdy, když nové náboženské hnutí již definitivně rezignuje na zdůrazňování své jedinečnosti a na svůj protestní postoj. Tím se zařadí do rámce stávajícího náboženského spektra a stane se jednou ze „starých“ cest spasení. V pluralitním prostředí[8] tak přechází z postavení nového náboženského hnutí do postavení denominace. Proces, při němž postupně klesá napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností a při němž se nové náboženské hnutí postupně ocitá v postavení denominace, je nazýván – jak bylo už v úvodu připomenuto - procesem denominalizace.
Denominace
Denominací rozumíme tu náboženskou instituci, která je akceptována většinovou společností, a která zároveň toleruje[9] jiné denominace. Existence denominace je tedy podmíněna existencí nábožensky pluralitní společnosti.[10] Ačkoli první denominace vznikly v rámci křesťanství, tento pojem není omezen na náboženské skupiny v rámci tohoto náboženství. Pokud tedy používáme pro současnou mormonskou náboženskou společnost pojem „denominace“, neznamená to, že se vyjadřujeme k tomu, zda ji považujeme za součást křesťanstva.
1. ohniska napětí mezi mormony a americkou společností
mezi lety 1830 a 1844
Není mnoho příkladů v náboženské historii lidstva, kde by napětí mezi novým náboženským hnutím a většinovou společností dosáhlo takového stupně, jako tomu bylo v případě mormonů. Není nic zvláštního na tom, že toto napětí vzniklo již při samém vzniku této náboženské společnosti roku 1830. Mimořádná je ovšem eskalace tohoto napětí v následujících letech až do vrcholu v letech 1844-1847. Odpor americké společnosti proti mormonům byl tehdy tak velký, že zakladatel a vůdce tohoto nového náboženského hnutí byl spolu se svým bratrem zabit. Tehdy začalo být zcela zřetelné, že se vztahy mezi mormony a většinovou společností natolik vyhrotily, že mormonská komunita nemůže uprostřed ostatních Američanů nadále žít. Proto se mormoni rozhodli k radikálnímu řešení a tuto americkou společnost roku 1847 opustili. - V následující části přednášky budeme zkoumat jednotlivá ohniska napětí, která v polovině 19. století k tomuto radikálnímu rozchodu vedla.
a. Zjevení a jeho přijetí
Již sám způsob, jakým se mormonská idea spasení objevila, polarizoval lidi, kteří s ní přišli do styku, do značně protichůdných stanovisek. Mormonismus byl od počátku prezentován jako jediné pravé křesťanské učení, které bylo zjeveno v posledním čase před druhým Kristovým příchodem proto, aby jeho prostřednictvím byla obnovena křesťanská církev. Všechny křesťanské denominace, které tehdy společně působily v americké společnosti, byly viděny jako důsledek „velkého odpadnutí“ církve,[11] k němuž došlo brzy po době prvních apoštolů.[12] Tato výlučnost byla lákavá pro první mormony, ale zároveň vzbudila prudký odpor etablovaných denominací.
Tuto ideu navíc přinesl mladík Joseph Smith,[13] který byl známý svým barvitým vyprávěním fantastických historek a který příležitostně působil jako hledač pokladů.[14] Důvěryhodnost jeho nálezu zlatých desek, popsaných egyptskými hieroglyfy, byla velmi brzy veřejností zpochybňována, takže existence desek musela být podepřena dvěma svědectvími, která se dodnes tisknou v každé Knize Mormon.[15] Zpochybněn byl i Josephův překlad pomocí kaménků Urim a Thummim ze staroegyptštiny do archaické angličtiny,[16] a to poprvé ještě před vydáním Knihy Mormon.[17]
b. Obsah zjevení
Kniha Mormon popisuje údajnou historii izraelských kmenů na americkém kontinentu a činí z tohoto kontinentu místo nejdůležitějších událostí náboženských dějin světa (Kristovo zjevení po zmrtvýchvstání a založení pravé církve,[18] místo očekávaného druhého Kristova příchodu apod.). Tento pokus o doplnění americké historie, jejíž absence byla zvláště v první polovině 19. století bolestně pociťována, jistě sehrál pro mnoho Američanů roli srovnatelnou s rolí tzv. Rukopisů v přibližně téže době v Čechách. Na druhou stranu ovšem tyto teorie již tehdy působily značně nevěrohodně.
Další odpor byl u většinově protestantské společnosti s vyvolán radikálním přeznačením biblické historie s využitím známých biblických příběhů (např. příběhy o Nefim a jeho synech[19] a bratru Jaredově[20] silně připomínají příběh Noeho a jeho rodiny; muž jménem Noe je ovšem v Knize Mormon hříšným králem, pronásledujícím pravou americkou církev,[21] Kristus má po svém zmrtvýchvstání v Americe dvanáct učedníků[22] apod.). Pro křesťany byly navíc těžko přijatelné i jiné příběhy – např. v jednom Duch Svatý nabádá k vraždě.[23]
O bibli jako takové pro mormona platí, že slovem Božím je jen tehdy, „pokud je správně přeložena“.[24] Některé části[25] proto Joseph Smith raději sám přeložil anebo si vyžádal přímou boží odpověď, co znamenají.[26] V praxi je tedy bible nejméně autoritativním[27] ze všech kanonických spisů mormonské náboženské společnosti (kromě bible je za tzv. standardní díla považována Kniha Mormon, Kniha nauk a smluv a Drahocenná perla), neboť na místech, která by odporovala mormonskému učení, nebyla „správně přeložena“.
Ještě více nepřijatelné pro křesťanské sousedy mormonů byla Smithova zjevení o Bohu, která znamenají odklon od křesťanské tradice k polyteismu. Pohoršení budila doktrína o Bohu-Otci i o Ježíšovi jako o osobách, které mají tělo z masa a krve,[28] a zvláště doktrína o třech nebeských královstvích, která zaslibuje pravověrným mormonům stát se bohem[29] tak, jako byl Bůh biblické tradice kdysi člověkem. Není třeba zdůrazňovat, do jak vysokého napětí se svým nemormonským okolím se mormoni kvůli takovým a dalším doktrínám dostávali.
c. Projevy entusiasmu
Napětí s protestantským a často společensky lépe situovaným okolím vyvolávalo též silně přesvědčení mormonů o jejich zvláštním postavení jako příslušnících obnovené církve. Téměř každý pokřtěný mormon navíc velmi brzy získal tzv. áronovské kněžství a s ním spojené přesvědčení o vlastním vyšším společenském statutu. Výjimečnost jejich postavení mormonům potvrzovala i znamení, která považovali za projevy vylití Ducha svatého na „konci časů“. Jednalo se především o glosolálii (dar modlitby v neznámých jazycích), schopnost uzdravování, rozlišování dobrých a zlých duchů, vidění do budoucnosti, schopnost přijímání nejrůznějších zjevení a proroctví.[30] Přímý styk s Bohem se projevoval i zvláštním pocitem mormonů (tzv. pálením v hrudi),[31] které znamenalo, že mormonova myšlenka je správná.
Zvláště proroctví dosáhlo mezi mormony zvláštního významu, což dokresluje i skutečnost, že první církevní učiliště mormonů bylo nazváno Škola proroků.[32] Za nejvyššího proroka byl samozřejmě považován zakladatel Joseph Smith. Již v roce 1830 (ani ne půl roku po oficiálním založení mormonské náboženské společnosti) ale vystoupil jiný mormon - Hiram Page - s nárokem na boží zjevení, jehož se mu dostalo také prostřednictvím zvláštního kamene.[33] Krizi se však Smithovi podařilo překonat a Hiruma Page dovést k pokání a k uznání Josephovy prorocké nadřazenosti. Další krize následkem vystoupení jiných „zjevovatelů“ nastala příštího roku v Kirtlandu.[34] Aby se podobným událostem napříště zabránilo, byla formulována zásada, která je pregnantně vyjádřena v jednom z dětských výukových materiálů: „Pouze jeden muž dostává zjevení pro Církev. Tímto mužem je předseda Církve. Je to vůdce Církve. Je to Boží prorok. Členové Církve mají proroka poslouchat.“[35] Smithova proroctví po roce 1830 (tedy po roce vydání Knihy Mormon) byla dále postupně vydávána – poprvé vyšla v Knize nauk a smluv v Kirtlandu roku 1835.
Entusiasmus prvních mormonů ukazuje i jejich ochota následovat proroka do míst, která Joseph Smith určil jako místa „shromáždění svatých“- v roce 1831 z oblasti kolem Colesville, N. Y., nejprve do Kirtlandu ve státě Ohio[36] a poté, co se ukázalo, že pro tyto přistěhovalce není k dispozici dostatek půdy, na místo nazvané Sion o tisíc mil dále na západě.[37] Tam v kraji Jackson ve státě Missouri, nazývaném „země Sionu“ blízko města Independence, měl být postaven chrám.
V Missouri se také uskutečnil pokus o společné vlastnictví. Zatímco kirtlandští mormoni prováděli bankovní experiment, Joseph Smith s boží autoritou vyhlašoval v roce 1832 v Sionu Zákon požehnání. Ten spočíval v majetkové rovnosti a rovném přístupu ke společnému vlastnictví.[38] Všechen majetek byl odevzdáván biskupovi, který ho svěřoval zpět jednotlivým rodinám, aby z něho každoročně vydávali počet a přebytky odevzdávali chudým. Zákon platil do roku 1838, kdy byl vystřídán zjevením o placení desátků.[39]
d. Apokalyptická očekávání
Samostatnou kapitolou jsou proroctví Josepha Smitha, která se týkají blízkého druhého Kristova příchodu a katastrof, které ho budou provázet.[40] Smith své následovníky nenechává na pochybách, že „veliký den Páně je velmi blízko“:[41] že nastane boží soud, po němž bude před posledním vystoupením Satana boží lid vládnout po tisíc let.[42] Blízkost „dne Páně“ měla být podtržena i Smithovým proroctvím[43] ze závěru roku 1832 o rozšíření vzpoury, k níž došlo v listopadu téhož roku v Jižní Karolíně.[44] Tato vzpoura měla přerůst do války mnoha národů, včetně Velké Británie, a měla skončit „smrtí a zbědováním mnohých duší“.[45] Vědomí, že žijí v posledním čase před druhým Kristovým příchodem, vedlo mormony k radikálním postojům, které vyhrocovaly jejich vztah s většinovou společností.
e. Uzavřenost a tajné obřady
Je těžko říci, zda příčinou napětí mezi mormony a jejich okolím se stalo utajování a uzavřenost mormonské společnosti, nebo zda utajování a uzavřenost byly reakcí na nepřátelské projevy, s nimiž se první mormoni setkávali. V každém případě bylo tímto způsobem napětí ještě zvyšováno. Typickým příkladem zvýšení napětí kvůli utajovaným doktrínám jsou události, které bezprostředně předcházely lynčování a smrti Josepha Smitha. V těchto událostech hrálo hlavní roli vynesení tajného mormonského učení o polygamii (tzv. plurálním manželství) na veřejnost[46] roku 1844. Toto učení bylo Smithovi zjeveno roku 1843,[47] Smith je ihned v tajnosti předal mormonům, ale nemormonské veřejnosti bylo oficiálně sděleno až za Smithova nástupce Younga roku 1852.[48]
Ke zvýšení napětí ve 40. letech 19. století velmi přispělo i zavedení mormonských chrámových obřadů roku 1842, nepřístupných veřejnosti. Tyto obřady vyvolávaly mezi nemormony řadu dohadů a spekulací. Joseph Smith si navíc znepřátelil vlivnou skupinu svobodných zednářů v Nauvoo, do jejichž lóže se krátce předtím přihlásil, tím, že pro mormonské obřady převzal mnoho symbolických prvků z obřadů zednářských.[49]
f. Politické ambice
Napětí mezi mormonským novým náboženským hnutím a ostatními Američany zvyšovaly politické a mocenské ambice mormonů. Samostatnou kapitolou by byly ambice samotného Josepha Smitha, který např. v roce 1844 kandidoval i na prezidenta Spojených států.[50] Nepodařilo se mu ale zvládnout ani roli starosty města Nauvoo, k níž se propracoval po mocenském boji a vážné roztržce mezi mormonskými obyvateli tohoto města v roce 1842. Zneužití jeho pozice starosty ke zničení tiskařského stroje, na němž byly vytištěny noviny s protimormonskými články odpadlíků, vedlo k jeho uvěznění a nakonec způsobilo i jeho smrt následkem lynčování.
Ovšem ještě více než ambice Josepha Smitha hrál roli v napětí s okolní společností fakt, že mormoni na místech, kam přišli, početně převýšili dřívější osadníky a na volená místa zastupitelů prosadili svoje kandidáty. Je také třeba vzít v úvahu, že mormonští muži, samozřejmě ozbrojení stejně jako jiní osadníci, tvořili bojové jednotky a konflikty s nemormonskými obyvateli snadno přerůstaly do vážných bitev.[51] Na konfliktech se nezanedbatelnou měrou podílela i ostrá kritika americké společnosti ze strany mormonů a jejich brzké očekávání nahrazení zkažené lidské vlády vládou boží.
V oddíle, který pojednává o politických napětích v souvislosti s mormony, je třeba také zmínit mormonskou banku v Kirtlandu a její krach, způsobený spekulacemi, dluhy a snad i podvody jejích mormonských představitelů.[52] Bankovní aféra v letech 1837 a 1838 byla bezprostřední příčinou vyhnání mormonů z tohoto města.
g. Sexuální morálka
Ačkoli situace v Nauvoo ve 40. letech 19. století byla výbušná i z jiných, výše uvedených důvodů, zdá se, že tragický vývoj ve vztazích mezi mormony a ostatními obyvateli byl způsoben především doktrínou o plurálním manželství. Tuto polygamistickou doktrínu rozšířil Joseph Smith mezi své věrné 12. července 1843.[53] Stalo se tak poté, co se Josephovy mimomanželské styky staly natolik předmětem pohoršení puritánských mormonů, že ohrožovaly Josephovu pozici v rámci mormonské společnosti. V doktríně z tohoto roku je „mnohoženství přijatelné jen tehdy, poručí-li to výslovně Pán“[54] a zůstává tedy prakticky vyhrazeno jen pro Josepha Smitha – jeho manželka je ostatně v proroctví důrazně vybídnuta, aby všechny další ženy svého manžela bez reptání přijala.[55] V následujících letech se ovšem polygamie postupně stala povinností pro všechny mormonské muže, a dokonce podmínkou jejich plnohodnotného posmrtného života.[56]
Jak již bylo zmíněno výše, když byla doktrína o plurálním manželství zveřejněna v místních novinách[57] spolu s dalšími odhaleními ze zákulisí mormonské společnosti, Joseph Smith v pozici starosty podnítil zničení tiskařského stroje, na němž byly noviny vytištěny. Na základě tohoto činu byl vzat do vězení v blízkém městě Carthage. Na budovu vězení zaútočil 27. června dav a zabil dva ze čtyř uvězněných mormonů. Jedním ze zabitých byl zakladatel mormonismu Joseph Smith.
2. příprava na odchod a exodus mormonů v letech 1844 - 1848
Po celou první epochu své existence (1830-1844) nebyly skupiny mormonů schopny najít místo, v němž by napětí s okolní společností dříve či později nevedlo k jejich vyhnání. Zvlášť bolestivé musely být odchody z Kirtlandu (1838), místa, kde byl postaven první chrám, z několika míst ve státu Missouri (1838), kam jiní mormoni odešli budovat Sion, a nakonec i z Nauvoo, v němž se spojila kirtlandská a missourská skupina, aby vybudovaly výstavní město. I to ovšem po zabití proroka Josepha Smitha začali opouštět, až v roce 1846 museli odejít všichni.
Za celou tuto dobu byli mormoni nesčetněkrát pronásledováni a perzekuováni, přicházeli o majetek i životy a trpěli na cestách málo obydlenou krajinou.[58] Prožili i masakr v Missouri na místě zvaném Haun´s Mill, kde roku 1838 útočníci nahnali přes třicet mormonských mužů a chlapců do roubeného stavení a stříleli na ně otvory mezi trámy. Mormonští představitelé byli několikrát uvězněni (v roce 1838 po více než pět měsíců), lynčováni, namazáni dehtem a vyváleni v peří. Joseph Smith prodělal roku 1832 pokus o otrávení v hospodě. Poté, co bylo mormonům zřejmé, že po smrti jejich zakladatele je čeká další vyhnání z milovaného Nauvoo, se odhodlali k zoufalému pokusu o definitivní rozchod s tehdejší americkou společností.
Z nástupnické krize, kterou ve společnosti mormonů způsobila nečekaná smrt zakladatele Smitha, vyšel vítězně v srpnu 1844 Brigham Young. Tento muž činil v následujícím roce rychlé přípravy pro opuštění Nauvoo, kde se pro mormony situace stávala stále méně únosnou. Přípravy spočívaly kromě jiného také v tom, že v ještě nedokončeném chrámu mormoni přijímali chrámová zasvěcení na základě teprve nedávno přijatých zjevení. Mormonské prameny uvádějí, že před opuštěním Nauvoo bylo zasvěceno asi šest tisíc mormonů.[59] V roce 1846 byl chrám dokončen, ale v té době již většina mormonů odešla a zanechala chrám pozdější zkáze.
Z Nauvoo mormoni odcházeli v několika vlnách tak, aby přečkali zimu 1846-1847 na břehu řeky Missouri v Iowě. Nový vůdce Brigham Young připravil své následovníky na pochod rozvíjením sentimentu, který přinášelo srovnání s exodem izraelského lidu z Egypta. Sám byl považován za Mojžíše a svůj „lid“ rozdělil do „izraelských kmenů“. Do „zaslíbené země“, na pochod dlouhý asi tisíc mil řídce osídlenou krajinou bez cest a mostů, odešel první oddíl pod Youngovým vedením v dubnu 1847. Tato první skupina dosáhla břehu Velkého solného jezera („Mrtvého moře“) v červenci téhož roku. Do konce roku 1847 se v „zaslíbené zemi“ usadily asi dva tisíce mormonů. Následující rok vyhlašují nezávislý stát Deseret, do něhož přicházejí další a další mormoni. Po skončení americko-mexické války v roce 1848 se o dva roky později toto území stává americkým teritoriem a mormonský vůdce Brigham Young jeho guvernérem. V dalších desetiletích se mormoni, žijící v izolaci, daleko od americké společnosti, v jejímž sousedství nemohli žít, postupně a nevědomky přeměňují v denominaci.
3. postupný pokles napětí mezi mormony a americkou společností od roku 1848 do současnosti
Proces denominalizace ovšem nebyl rychlý ani snadný. Teprve v zaslíbené zemi se polygamie – jak již bylo řečeno výše – stala podmínkou plnohodnotného posmrtného života mormonských mužů. Navíc za Brighama Younga byla zavedena i doktrína smíření krve.[60] Toto učení, které nabádalo k vraždě mormonů, kteří těžce zhřešili, bylo šokující i pro tehdejší drsnou společnost. Navíc v roce 1857-1858 vážně hrozila válka s armádou Spojených států. Mormoni si ještě deset let po exodu nesli v sobě tak traumatizující vzpomínky na vyhánění z místa na místo a zabavování majetku, že pod hrozbou války vše připravili tak, aby jejich majetek ihned shořel a nepadl do rukou nepřátel.
Polygamie, vraždy z náboženských důvodů i zoufalé odhodlání činilo z mormonů nové náboženské hnutí s ještě extrémní mírou napětí ve vztahu k okolní společnosti. Přesto se už začínají projevovat změny, které pro každé nové náboženské hnutí znamená příchod druhé generace. Již dospělé mormonské děti neměli už tak silnou motivaci stranit se americké většinové společnosti a spíše hledaly cesty, jak se k ní znovu přiblížit. Velkou roli v tomto směřování hrála i změna společenského statutu,[61] k níž mormoni v oblasti Velkého solného jezera dospěli: pílí a odříkáním vybudovali stabilní, relativně blahobytnou středostavovskou společnost, založenou na zemědělské produkci a s ní spojeným řemeslem a obchodem. Namísto výlučnosti a oddělení od „světa“ začala být pociťována touha po hospodářské spolupráci s tímto „světem“, namísto nadpřirozených schopností začala být ceněna píle a vytrvalá práce.
Za zlom ve vývoji nového náboženského hnutí mormonů je proto možné považovat okamžik sporu o stavbu železnice. V tomto sporu se mormonská obec ocitla roku 1868, kdy na mormonské území dorazila z východu železnice. Tehdy již patnáct let probíhala nesmírně náročná stavba chrámu (dokončen byl až roku 1893), k níž před pěti lety ještě přibyla stavba tabernáklu (svatostánku). Na jedné straně sporu stáli mormoni, kteří byli ochotni přerušit práci na chrámu a pomoci firmě Union Pacific dokončit stavbu železnice s tím, že železniční doprava umožní snazší spojení mormonského osídlení s rychle se rozvíjejícími průmyslovými státy na východě a že železniční odbočka v budoucnu usnadní dopravu kamene pro stavbu chrámu. Na druhé straně sporu stáli ti mormoni, kdo spolupráci na železnici odmítali jako zradu svého poslání.
Prezident Young rozhodl spor ve prospěch spolupráce s železniční společností a roku 1869 se na území mormonů setkaly dvě větve železnice, budované z východu i ze západu. Jak praví současná příručka mormonských dějin, „pro mormony to znamenalo konec izolace“.[62] Tento konec izolace, dobré obchodní spojení i rychlý pokrok industrializace společně s možnostmi snadné výměny náboženských idejí způsobila, že se mormoni - obrazně řečeno – vrátili do americké společnosti, z níž před více než dvaceti lety odešli.
Důsledky tohoto návratu se projevily i v náboženské oblasti. Mormoni se ocitli více na očích a byli vystaveni ostré kritice kvůli polygamii. Mormoni žijící mimo teritorium Deseret byli postihováni přísným americkým zákonem proti polygamii[63] a jiným zákonem byla dokonce mormonská církev postavena mimo zákon a zbavena majetku.[64] Těžké období na konci 80. let 19. století se podařilo překonat novému – již čtvrtému - prezidentovi Wilfordu Woodrufovi.[65] Již následujícího roku (1890) po jeho nástupu se mu dostalo zjevení, na jehož základě bylo od praxe mnohoženství upuštěno: „Neučíme mnohoženství, aniž komu dovolujeme je prováděti, a popírám tvrzení, že by v našich chrámech neb jinde v Utahu byly jakékoli takové sňatky uzavřeny.“[66]
Mnohoženství zůstalo nadále ideálem, je ale posunuto do posmrtného života pravověrných mormonů.[67] Namísto této doktríny se mormoni v minulém století proslavili jako zastánci spořádaného rodinného života. Mormonské rodiny mívají více dětí a bývají pevné – snad také díky silně prosazované zásadě, aby celá rodina spolu pravidelně trávila jeden večer (zpravidla pondělní) v týdnu. Také díky tomuto důrazu si mormoni vybudovali pověst slušné náboženské společnosti se zájmem rodinu a sociální pomoc, která tak pomáhá udržovat společnost spíše. než aby – tak jako na začátku svého vývoje – s ní bojovala.
Narozdíl od ideje mnohoženství zmizela doktrína smíření krve – zdá se – bez náhrady. Nebyla sice zrušena žádným oficiálním dokumentem (pravděpodobně proto, že se ani nikdy nestala součástí posvátných spisů), ale od jejího praktikování mormoni časem upustili také.[68]
Vstřícné gesto směrem k mormonům učinila i vláda Spojených států roku 1896 přijala mormonské teritorium Utah jako 45. stát do svazku Unie. V důsledku tohoto přijetí se mormonští političtí představitelé začali účastnit i federálního politického života: první mormon se stal senátorem za stát Utah v roce 1901 a v dalších desetiletích se již běžně objevovali mormonští vysocí politikové ve federálních úřadech.[69]
V souvislosti s přijetím ze strany většinové společnosti se změnil i vnitřní náboženský život mormonů. Zmizela apokalyptická očekávání a pojem „posledních dnů“, jichž měla tato náboženská společnost být heroldem, ztratil během sto padesáti let již jakoukoli naléhavost. Slavné proroctví Josepha Smitha o posledním soudu, který začíná roku 1832 v jižní Karolíně, bylo vztaženo na občanskou válku (jejíž počátek byl shodou okolností také v Jižní Karolíně) a na první světovou válku (jíž se účastnila také Velká Británie, zmiňovaná ve Smithově proroctví).[70] Smithovo proroctví tak slouží dnes jen jako důkaz jeho mimořádných kvalit.[71]
Podobný vývoj nacházíme i u ostatních nadpřirozených schopností, které údajně provázely první mormony: glosolálie je dnes chápána jako schopnost misionářů zvládnout jazyk země, v níž působí; „pálení v hrudi“ je mezi současnými mormony již téměř neznámý pojem a je vystřídáno prostým vyjádřením „pocit tepla u srdce“,[72] které slouží jako jiný pojem pro dobré svědomí. Nadále sice platí článek víry „Věříme v dar jazyků, proroctví, zjevení, vidění, uzdravování, vykládání jazyků atd.“,[73] ale tato víra má pro současnou praxi mormonů jen minimální význam. Individuální a přímý přístup k Bohu byl během několika desetiletí vystřídán bezmeznou důvěrou k božímu vedení prezidenta tak, jak to v době otřesů, způsobených zrušením doktríny plurálního sňatku, formuloval prezident Woodruf: „Pán nikdy nedovolí mně ani nikomu jinému, kdo by stál v čele této Církve jako president, aby vás vedl po špatné cestě.“[74]
Napětí k většinové společnosti ovšem nesnížila jen mormonská společnost zrušením či opuštěním extrémních doktrín či rezignací na manifestaci nadpřirozených schopností. Napětí ve vztahu k mormonům významně snížila i většinová společnost, která se v průběhu 20. století stala natolik nábožensky tolerantní, že nepociťuje nutnost negativně reagovat na okolnosti vzniku mormonského zjevení ani na obsah mormonské víry a jeho vztah k tradičnímu křesťanství. Rovněž nedůvěra, kterou na počátku mormonismu vyvolávalo tajnůstkářství, tajné, zednářstvím inspirované obřady či nemožnost vstupu do chrámu pro nemormony apod., je dnes ze strany mormonů překonávána promyšleným rozvíjením vztahů s veřejností, důrazem na vzdělání, sociálními programy a dalšími činnostmi, které posilují důvěru většinové společnosti.
Vývoj americké společnosti se s mormonismem střetl ve 20. století pouze v otázce vztahu k Afroameričanům. V 60. a 70. letech 20. století učinila americká společnost tak velký posun směrem k odstranění rasové diskriminace, že se mormonské učení o temné barvě kůže stalo nepřijatelným. Na celé řadě míst autoritativních mormonských spisů je totiž černá kůže považována za výraz božího trestu a prokletí.[75] Jako taková je připisována Kainovi a jeho potomstvu[76] a také Lamanitům,[77] zlým potomkům Izraelitů, kteří se podle Knihy Mormon kolem roku 600 před Kristem přeplavili na americký kontinent.[78] Na základě tohoto odsouzení příslušníků černé rasy nebyly pro mormony přijatelné sňatky s Afroameričany a černí Američané nemohli získat v mormonské náboženské společnosti ani základní áronovské kněžství.
Toto učení – jak jsme již řekli výše – nebylo pro americkou veřejnost v 70. letech 20. století již přijatelné. Je nápadné, jak snadno mormoni tlaku veřejnosti ustoupili ve zjevné snaze nevyhledávat konflikt a nevysloužit si odsouzení většinové společnosti. Mormonský prezident proto přijal roku 1978 zjevení, jehož klíčovým momentem je následující věta: „Vzhledem k tomu všichni mužští členové, kteří jsou toho hodni bez ohledu na rasu nebo barvu, mohou být v církvi ustanoveni ke kněžství.“[79]
závěr
Dnes, za více než 175 let existence mormonské náboženské společnosti, je jasné, že tato společnost přešla z protestního postavení nového náboženského hnutí, charakterizovaného vysokou mírou napětí s většinovou společností, do postavení denominace, která – ač teoreticky nadále výlučná – v praxi akceptuje jiná náboženství a je také většinovou společností plně akceptována. Symbolickým výrazem této akceptace se stala skutečnost, že „hlavní město mormonů“ Salt Lake City[80] bylo pověřeno reprezentací Spojených států tím, že se stalo pořadatelem prestižních zimních olympijských her roku 2002.
Z naznačeného vývoje mormonské společnosti vyplývá, že procesem denominalizace v pluralitním prostředí prochází i to nové náboženské hnutí, jež ve svých počátcích vykazoval mimořádně vysokou míru napětí s většinovou společností. Namísto ostré výlučnosti vůči křesťanským církvím a bojovného protes
