OTTERBEIN, K. F. 2004. How War Began. Texas A&M: University Press.

OTTERBEIN, K. F. 2004. How War Began. Texas A&M: University Press.

Nikola Balaš

How War Began bývalého ředitele HRAF Keitha Otterbeina je jednou ze stále ještě horkých monografií, které se dotýkají antropologicky i filosoficky významného tématu války. Světlo světa spatřila v roce 2004, a její ambice jsou vysoké.

Hlavním cílem How War Began je představit čtenářovi definitivní obraz evoluce války v historii lidské společnosti. Otterbein vychází ze sporu, jehož moderní počátky sahají do období osvícenství, přičemž vystopovat ho lze i u antických autorů.[1] Jedná se o neutuchající spory „školy kultury“ a „školy přírody“.

Už Bronislaw Malinowski si všimnul, že existují dvě skupiny vědců, které se mezi sebou liší v názoru na povahu války v lidské společnosti.[2] Keith Otterbein obě skupiny pojmenovává podle skupin, které se v USA přou o druhý dodatek americké ústavy – jestřábi a hrdličky. Akademické hrdličky tvrdí, že válka je relativně mladý fenomén, který vzniknul v souvislosti s rozvojem centralizovaných států. Druhou nepostradatelnou součástí jejich názoru je kulturní podstata války. Pohled jestřábů se v tomto ohledu zásadně liší, neboť ti vidí kořeny války už v agresivních instinktech předků homo sapiens, které jsme my jako pokračovatelé rodu zdědili. Z názoru jestřábů vyplývá, že válka je pro svoji biologickou podstatu od lidského údělu neoddělitelná.

Jakým teoriím dává autor ve své knize za pravdu? Na straně hrdliček stojí tzv. vývojová teorie a teorie světového systému, které se shodují na neexistenci smrtícího válečnictví u preliterálních a předstátních společností.[3] Na straně jestřábů pak figurují tzv. killer ape theory a hunting hypothesis. Keith Otterbein se šikovně proplétá mezi oběma tábory a nabízí čtenáři zajímavé řešení.

Kapitoly nazvané První lidé, Lovci a sběrači, První zemědělci, Čtyři původní státy a jejich válečnictví a Rané státy vzbuzují asociace se snahami evolucionistických a neoevolucionistických antropologů. Nemělo by nás tedy překvapit, že z jejich prací Otterbein intenzivně čerpá.

Přežití lidských předků záviselo na vzájemné spolupráci. Mezi našimi předky se tak vytvořily skupiny samců, které spolu kooperovaly při shánění potravy nebo obraně proti predátorům. Používání oštěpů a jiných zbraní umožnilo lov velké zvěře. Kooperace mezi lovci se spolu s užíváním zbraní se mohly stát dobrým základem pro střety mezi různými lidskými skupinami. Příčinou střetu mohl být boj o lovecká teritoria, obydlí a o ženy.[4]

Intenzivní lov vedl k rapidnímu úpadku počtu velkých savců.[5] V zájmu vlastního přežití se lidské skupiny začaly orientovat na lov a sběr. Vedlejším produktem této nucené diety byl i úpadek válečnictví. Vědom si obtížností spojených s rekonstrukcí minulých společností, sahá autor k recentním etnografickým dokladům. Jedná se například o práce G. P. Murdocka a C. Ember. Na nich ukazuje, že válka je častější ve společnostech, u kterých převažuje lov nad sběrem.[6]

Za nejmírumilovnější období lidské historie je označeno období neolitické revoluce, během které došlo k domestikaci plodin. Jednak nemáme archeologické doklady, které bychom mohli interpretovat jako přítomnost ozbrojeného konfliktu, na rozdíl od mnohých dokladů ze starších období, kdy byl převažující formou subsistence lov. Dále autor argumentuje, že pokud by válčení mezi skupinami bylo přítomné, k úspěšné domestikaci plodin by nikdy nedošlo.[7]

Úspěšná domestikace a následující intenzifikace zemědělství pak mohla vést k vytváření přebytku, populačnímu růstu a vzniku raných států. Autor zde čerpá inspiraci ze dvou významných zdrojů. Jedním je typologie náčelnictví Roberta Carneira, druhým je typologie raných států ze sborníku Claessena a Skalníka The Early State.[8] Vlastní pětistupňovou typologii pak autor aplikuje na případě čtyř prvotních států – Zapotec v Mexiku, Chavín/Moche v Peru, Sumer/Ur v údolí řek Eufrat a Tigris a Sia/Šang v Číně.[9] Na každém z nich pak ukazuje vývoj sociální a politické organizace, vnitřních konfliktů, způsobů války a vojenské organizace.

První dva stupně, reprezentované minimálním náčelnictvím (I) a typickým náčelnictvím (II), se vyznačovaly neexistencí války vnitřní i vnější. Vnitřní válka se objevuje až na třetím stupni nazývaném nerozvinutý stát (III). Postupné vnitřní pnutí vede k válce vnitřní na úrovni typického raného státu (IV) a končí vnitřní konsolidací na úrovni přechodného raného státu (V). Sociopolitická jednotka na nejvyšších dvou stupních už vede válku s cizími kulturními jednotkami.[10]

Dřívější teorie vzniku státu vycházely z dobyvačné teorie státu, vůči které se Keith Otterbein vymezuje. Podle tvrzení této teorie vzniká stát podmaňováním cizích kultur určitou dominantní kulturou v regionu. Otterbein říká, že pokud politický útvar nedisponuje dostatečnými možnostmi k ovládnutí nepřátel, nemůže se vyvíjet v komplexnější celky. Války vedené mezi náčelnictvími nebo pouhými kmeny nemohou vést ke vzniku centralizovaného státu, jak se mnozí autorovi předchůdci domnívali, protože právě tyto celky efektivní nástroje k podmanění cizích společností nemají.[11] Svojí hypotézu dokládá autor historicko-etnografickými důkazy Nuerů, Irokézů a Zulů. Zatímco první dva případy jeho teorii potvrzují, třetí považuje díky své specifičnosti za výjimku, která jeho pravidlo potvrzuje.[12]

Otterbeinova cesta mezi znesvářenými jestřábi a hrdličkami má jasný průběh. Válka začala dávno v lidské historii a s úpadkem lovectví téměř vymizela. Znovu se pak objevila jako nástroj centralizovaných státních útvarů. Autorovo poselství je jasné, nelze o válce uvažovat jako o rozvíjejícím se kontinuu, spíše jako o výsledku adaptační strategie.

Na své cestě autor bez pochyby naplnil interdisciplinární povahu antropologie. Využíval poznatků antropologie biologické i kulturní. Rovněž využil velké množství etnografických materiálů sebraných organizací HRAF. Nemalé množství literatury pochází z archeologie – můžeme zmínit například článek Slavomila Vencla Stone Age Warfare. Kniha je doplněna přehlednými grafy a tabulkami. Své myšlenky autor vyjádřil jednoduchým a srozumitelným stylem.

Autor nám nabízí uváženíhodný názor na povahu války v lidské společnosti. Některé otázky ale zůstávají stále nerozřešeny. Jde o tradiční kontroverzi funkce hradeb města Jericha. Stavba je datována do období zemědělství a podle Otterbeina nemohou hradby plnit funkci obrannou, neboť vyjma samotných hradeb neexistují žádné jiné důkazy o válčení z té doby.[13] Jde o difuzionistický prvek, který není v knize příliš diskutován. Už v úvodu knihy je nastíněn multilineární vývoj války. Z multilinearity vyplývá pluralita subsistenčních strategií – některé spoléhají na lov a sběr, jiné objevily možnost domestikace plodin. Úpadek lovu s nejvyšší pravděpodobností souvisí s úpadkem válečnictví, nicméně neznamená jeho zánik. Nemohly se dva druhy společností setkávat?

Balaš, N.