Co je a není kulturní/sociální antropologie
Mgr. et. Mgr. Zdeněk R. Nešpor (nespor@soc.cas.cz)
Sociologický ústav AV ČR, Praha / Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha
Mgr. Marek Jakoubek (makoubek@hotmail.com)
Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity, Plzeň / Výzkumné centrum vývoje etnicity a osobnosti, Praha
Abstract
This article is an attept to estabilish the main scientific paradigma of social and cultural anthropology in the Czech Republic. Four points, which differ anthropology from related disciplines are pointed out.
Úvod
Před bezmála čtyřiceti lety si Ladislav Holý a Milan Stuchlík v reakci na stať Vandy Tůmové (1964) v českém odborném diskurzu vlastně jako první položili otázku teoretického a metodického vymezení sociální antropologie, v tehdejší dikci samozřejmě "etnografie", především v jejím vztahu k sociologii (Holý - Stuchlík 1964). Paradigmatický význam jejich příspěvku přitom nijak nesnižuje skutečnost, že antropologické myšlení se v západním světě později ubíralo poněkud jiným směrem, neboť zmíněný článek dodnes zůstává mementem výrazného, byť neúspěšného úsilí o hlubší teoreticko-metodické ukotvení české kulturní/sociální antropologie jakožto svébytné vědní disciplíny. Bylo-li napsáno, že "celá naše etnografie - místo zobecnění a teoretického vymezení hranic zájmů vypočítává jednotlivé jevy či vztahy, o něž se národopisci budou či nebudou zajímat. Je to metoda, mohli bychom říci, intuitivní" (Holý - Stuchlík 1964: 228), pak lze s tímto obecným konstatováním téměř bezvýhradně souhlasit i dnes. Výrazná absence teoretického a metodologického uvažování, projevující se právě již neexistencí rozhraničení antropologie a příbuzných humanitních a společenskovědních disciplín (aniž tím má být zpochybněn imperativ interdisciplinárního studia), totiž zůstala snad nejdůležitější charakteristikou českého vědeckého prostředí, třebaže se toto z různých důvodů přestalo nazývat "etnografickým" a začalo dávat přednost označení "etnologie" či "kulturní/sociální antropologie". K této otázce se ještě vrátíme, již zde však nutno říci, že právě závažný nedostatek zmíněných úvah nás vedl k sepsání tohoto příspěvku. Jeho dalším důvodem je reakce na recentní světovou diskusi o "oprávněnosti" společenských věd, na prvním místě antropologie, negativně posuzovaných z pozic přírodních a technických oborů (viz Wallerstein 2003), jež v českém prostředí nabývá i závažných institucionálních konotací. Chtěli bychom zde (1) nastínit některé stěžejní důvody teoreticky sice nereflektované, avšak nepochybně probíhající transformace českého národopisu do situace, kdy se - po našem soudu nesprávně - označuje za "antropologii"; (2) vymezit kulturní/sociální antropologii vůči jejím příbuzným disciplínám, ačkoliv někde mohou být považovány za její součást a ukázat, proč tomu tak v českém prostředí být nemusí a nemá; (3) poukázat na základní konstitutivní rysy kulturní/sociální antropologie jakožto samostatné vědecké disciplíny; a konečně (4) alespoň ve zkratce teoreticky uchopit vztah kulturní/sociální antropologie k v českém prostředí dosud nedostatečně známé antropologii historické (ačkoli její znalost bývá deklarována), k dějinám mentalit a současným (především) francouzským kulturním dějinám, včetně vývojových proměn vzájemných vztahů těchto vědních disciplín.
Od národopisu ke kulturní/sociální antropologii?
Metodickou nedostatečnost a absenci vlastního teoretického myšlení, které bylo takřka bezvýhradně přijímáno od sovětské národopisné školy, jež se pro český národopis Robkovy éry staly typickými a které byly "vykupovány" snad jen naprostou servilitou vůči vládnoucí ideologii (Hanzal 1999: 181, 196; pro konkrétní případ studia tzv. etnických procesů viz Nešpor 2002a: 17-21) patřily k základním charakteristickým znakům stavu této disciplíny v období tzv. normalizace. Základní metodický i tématický ráz národopisných - nebo jak bylo tehdy obvyklé říkat: etnografických a folkloristických - studií byl určen především klasickým národopisem a slavistikou 19. století se zřejmou akcentací materiálně fixovaných pramenů (nikoli nutně toliko hmotných) a jejich "kumulativního" studia a do určité míry také studiem a základní interpretací etnichých procesů. Po vzoru regionálního dějepisectví a kulturních dějin Čeňka Zíbrta (jejichž badatelská intence ovšem byla zcela odlišná od dnešního pojetí této disciplíny), byl pečlivě shromažďován pramenný materiál zanikajících lokálních pospolitostí a dalších sociálních formací, přičemž každý další muzejní exponát - berme doslova: národopis byl vymezen primárně jako historická disciplína - byl přínosem k poznání této vadnoucí kultury par excellence. Čím více muzejních kousků, tím hlubší (tj. obsažnější) poznání daného předmětu. Jistý teoretický rozměr daných studií zde sice zcela nechyběl, stejně jako jejich "protažení" do současnosti; jak již bylo řečeno výše, byl nalezen v sovětské škole tzv. etnických procesů. Spíše na okraji zájmu české etnologické obce naopak stálo studium mimoevropských společností/kultur; od konce 60. let se pěstovalo zejména v prostředí Národního (resp. Náprstkova) muzea, které se nacházelo vně vlivu A. Robka. V normalizačním období naproti tomu znovu zesílilo především studium českých zahraničních komunit (převážně ovšem na území někdejšího Východního bloku) a jejich reemigrací do Československa po druhé světové válce, vedle kterého zůstalo zachováno prakticky jen materiálově bohaté studium hmotné a částečně i duchovní (lidové kronikářství - Robek) kultury minulých generací, hlavně období národního obrození. Naopak studium religiozity a probíhajícího združstevňování české vesnice, které na přelomu 40. a 50. let etablovali (v prvním případě pod silným vlivem religionisty O. Pertolda) J. Kramařík, O. Nahodil, A. Robek, V. Scheufler a další, bylo již zcela marginalizováno. Bylo to pochopitelné, neboť v obou případech šlo o marxistické ideologii "nebezpečná" témata, ať již přímo (religiozita) nebo svými faktickými konsekvencemi. Právě studium aktuálních sociálních otázek, v 60. letech maskované pod hlavičkou analýzy sociální stratifikace (P. Machonin), totiž vedlo k zásadní diskreditaci československé sociologie v očích "normalizátorů" a mimo jiné i k téměř úplné likvidaci Sociologického ústavu ČSAV (provedené jeho sloučením s Filozofickým ústavem, kde byla situace obdobná). Podobnému vývoji a jeho důsledkům na poli etnografie Robek úspěšně zabránil, ovšem za cenu fundamentální "sebenormalizace" daného vědního oboru, tedy za tichého souhlasu a podpory značné části české národopisné obce. Robek nadto vedl obě hlavní výzkumná pracoviště (Ústav etnografie a folkloristiky Československé akademie věd a Katedry etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy), jež na dlouhých dvacet let zaštítil naprostým nezájmem o antropologickou teorii, o aktuální výzkumná pole a v neposlední řadě do značné míry i o mimoevropský prostor (Skalník 2002: 101). Český národopis se tím vrátil k myšlení pozdního 19. století, k myšlení jež přinejmenším v 80. letech stagnovalo, jak si uvědomovali snad všichni zúčastnění. Proto se již od druhé poloviny sedmé dekády začaly ozývat hlasy nebo i některé konkrétní podněty po znovuzačlenění mimoevropských studií do etnografie (V. Hubinger, O. Kašpar, F. Vrhel a koncepce tzv. etnohistorie, do určité míry i Kandert), které přinesly skutečné výsledky například v podobě vydaných skript pražské Filosofické fakulty. Jejich dopad ovšem mnohdy nepřesáhl zainteresované osoby. Lépe na tom bylo na Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV praktikované studium historicko-etnografické, které si žádalo i určité hlubší teoretické zázemí (I. Dubovický, S. Brouček). Jejich úspěchy však byly proměnlivé a spíše omezené, takže řadu tradičně antropologických témat opanovaly jiné vědní disciplíny (typicky v případě studia evropských národních hnutí historie a M. Hroch konkrétně), anebo byla tato témata ponechána zcela ladem. Jakémukoli nestrannému pozorovateli bylo zřejmé, že v české etnografii bude muset nastat zcela zásadní proměna, jinak se tento obor stane vědecky naprosto sterilním. K této proměně - tak jako v jiných oborech a ve společnosti jako celku - dala podnět Sametová revoluce. Neméně zřejmá však byla skutečnost, že "v době převratu roku 1989 v Československu nebyli a ani nemohli být žádní sociální antropologové" (Skalník 2002: 103). Právě z tohoto důvodu nebyly teoretické i institucionální otázky, řešené na pražské konferenci European Association of Social Anthropologists (EASA) v srpnu 1992, iniciované především E. Gellnerem a V. Hubingerem (Hubinger 1996), přijaty českými národopisci s větším pochopením (viz např. Skalník 2002: 106-107). Naši vědečtí pracovníci její podněty spíše nepřijali, se zahraničními (tj. západními) kolegy (téměř) nekomunikovali a případnou pomoc řady českých emigrantů, kteří se antropologii věnovali nebo i věnují na nejrůznějších univerzitách svobodného světa (např. E. Gellner, L. Holý, L. Pospíšil, Z. Salzmann, D. Z. Scheffel, P. Skalník ad.) do značné míry odmítali. Ostatně právě toto byl naprosto převažující přístup k emigrantům, z nichž mnozí Československu a později České republice v popřevratovém období nabízeli svou pomoc bez větších nároků na odměnu (Nešpor 2002a: 57-59, 75-77).
V souvislosti se zájmem českých badatelů proniknout do "velkého světa" mezinárodních výzkumných projektů a vůbec do prostředí světové antropologie, stejně jako vzhledem ke katastrofálnímu stavu post-Robkovského národopisu, nakonec zhruba v polovině 90. let začali být emigranti "bráni na milost" a bylo jim umožněno jisté začlenění do české vědecké obce (podrobněji viz Nešpor 2004). Její základní metodickou orientaci však - s výjimkou diplomových prací, jež však na institucionální zaštítění oboru z pochopitelných důvodů prozatím neměly dopad - ovlivňovat nemohli. Teoretické a metodické zázemí českého antropologického diskurzu v 90. letech nastínil především F. Vrhel, který na jednu stranu odmítl znovuoživenou nerealistickou představu J. Wolfa o "integrální antropologii" (viz např. Wolf 1971), zároveň však "sociální antropologie se mu zdála cizí a neuskutečnitelná již z důvodů absence kvalifikovaného personálu a finančních nákladů na terénní výzkum" (Skalník 2002: 104). Diskurzivní zlom však nenastal.
Porevoluční transformace akademických ústavů a vysokoškolských kateder tak proběhla - což bylo po našem soudu do značné míry chybné - vskutku bezbolestně, spočívajíc hlavně v opuštění zprofanovaného označení "etnografie" ve prospěch moderněji znějící "etnologie", aniž došlo k zásadnějším změnám ať teoreticko-metodické, ať personální povahy. Rostl však zájem studentů a v neposlední řadě i části vědců a pedagogů (nezřídka nedávných absolventů doktorských studijních programů v zahraničí - I. T. Budil, P. Lozoviuk, J. Skupnik) o větší přiblížení české etnologie západní antropologické tradici, respektive určitým jejím konkrétním školám. Zmínit tu lze přinejmenším obnovené snahy J. Wolfa (1971), V. Soukupa (1992) ale i další. Ve druhé polovině 90. let jsme se tak stali svědky masivního vstupu kulturní/sociální antropologie - respektive toho, co se za ni někdy vydává - do českého vědeckého prostředí. Nově vznikající katedry regionálních i již etablovaných univerzit, stejně jako další vědecká pracoviště se tak začaly alespoň v teorii téměř bezvýhradně hlásit k západnímu pojetí tohoto vědního oboru, ačkoliv jeho skutečné naplňování je často rozporuplné a většina zmíněných pracovišť preferuje svébytný český eklekticismus. Tento eklekticismus spočívá v tom, zjednodušeně řečeno, že mnozí odborníci úctyhodných oborů a vědeckých kvalit na čas podlehli jakési antropologické "módní vlně" a heslo antropologizace napsali na "vývěsní štíty" své dosavadní práce, nebo se dokonce přímo označili za kulturní/sociální antropology. Po našem soudu ovšem namnoze chybně a zbytečně. Této módní vlně na jednu stranu podlehli teoreticky a metodicky dosud tápající etnografové, folkloristé, lingvisté a další badatelé, pro které se etiketa kulturní/sociální antropologie stala známkou kvality a zároveň jedinou možností průniku k současným světovým diskusím. V tomto případě můžeme hovořit dokonce o svého druhu "ekonomizaci" disciplíny, nikoli v úzce monetaristickém smyslu, jako o snaze o uspokojení aktuální společenské poptávky, neboť o etnografické "zboží" již "kupující" (stát, resortní ministerstva, Akademie věd, univerzity, vědecká obec jako celek, zainteresovaná veřejnost) přestali jevit zájem. Tato "ekonomizace" však vedla k jistému omylu, ne-li podvodu, kdy totiž jsou pod "značkou" antropologie distribuovány odlišné vědecké disciplíny, jejich paradigmata a výzkumné metody, což platí v první řadě o tradičním národopisu a slavistice. O jejich distinktivnosti vzhledem ke kulturní/sociální antropologii přitom pojednáme níže; aby však nedošlo k nedorozumění, chceme na tomto místě zdůraznit tolik, že jakkoli nepovažujeme zmíněné falešné substituenty kulturní/sociální antropologie za její ekvivalenty, neznamená to samozřejmě jejich nižší vědecký význam, natož jejich diskvalifikaci coby svébytných vědních oborů. Opak je pravdou a je-li tento příspěvek veden snahou o jisté "očištění" kulturní/sociální antropologie od jejích nepatřičných interdiskurzivních "nánosů", pak by tato snaha měla být vnímána pozitivně také národopisci, slavisty a dalšími badateli, neboť zajisté platí, že k řádnému rozvoji těchto disciplín může docházet pouze pod jejich "pravým jménem", nikoli pod "hlavičkou" teoreticky a metodicky tak odlišného oboru jako je antropologie.
Aktuální boom zájmu o kulturní/sociální antropologii však bohužel přilákal ještě jinou skupinu "vědeckých pracovníků", v jejichž případě je přijetí antropologického označení nikoli omylem či dočasným podlehnutím určité módní vlně, ale vědomou mystifikací a falší. Jedná se vpravdě o programové zneužití toho, že kulturní/sociální antropologie je u naší odborné i laické veřejnosti dosud jen prázdným pojmem, kterým lze zaštítit prakticky cokoli, aniž by hrozilo nebezpečí "prozrazení". A právě z tohoto důvodu se pod zdánlivě širokými "křídly" oboru neváhají skrývat lidé s akademickou minulostí, avšak bez aktuálních vědeckých výsledků, badatelé kteří by ve svých mateřských oborech podlehli konkurenci. Důsledkem ovšem může být poškození "dobrého jména" tohoto oboru na mnoho let - a právě toto nebezpečí, které pociťujeme jako velmi aktuální, nás vedlo k sepsání právě čtených řádků. Stejně jako snaha o hlubší porozumění tomu, co kulturní/sociální antropologie skutečně je, respektive co by být měla, a naopak co není, co by být neměla a o co se sama nemá snažit. Uvažovali-li totiž Holý se Stuchlíkem (1964: 233), že etnografická teorie je toliko systematickým a zobecňujícím shrnutím toho, "co [etnografie] ve své převážné většině ´skutečně dělá´ a snaží se pro to najít teoretické zdůvodnění", pak to bylo možné především díky podstatně stabilnější odborné tradici dané disciplíny v dané době.
Uveďme příklad: Je dost dobře možné, že poctivě pracující popelář má velmi podstatné znalosti o tom, jakým způsobem většina lidí (dodejme: v daném místě a v dané době, což samo o sobě může být významným systematickým ovlivněním, stejně jako skutečnost, že řada lidí služeb popelářů nevyužívá, nebo odpad různým způsobem třídí) zachází se zkonzumovaným/nepotřebným zbožím a potažmo do určité míry i o tom, jakým způsobem tito lidé žijí. Tato znalost bez předchozího teoretického studia nebo jeho ekvivalentu, však z tohoto popeláře nedělá ani badatele v oblasti tzv. garbage archeology, natož pak sociologa nebo antropologa. Dělá z něj pouze popeláře se zájmem o svou práci (byť tento zájem někdy může vést k teoretickému studiu) a bylo by nepřípadné, nazývali-li bychom popeláře antropologem jen proto, že ví o existenci americké garbage archeology, patřící do vědy zvané kulturní antropologie. Právě takovými "popeláři" se nám totiž zdají kolegové z příbuzných oborů, kteří přijímají "nálepku" kulturní/sociální antropologie, aniž by podstatněji znali její obsah, a co hůře - zanedbávají proto svou vlastní práci.
Nyní však již věnujme pozornost tomu, co kulturní/sociální antropologie není, respektive o co by se v českém prostředí neměla snažit, abychom v následujícím oddíle věnovali pozornost jejímu pozitivnímu vymezení. Ukážeme přitom, že náš příklad se zvídavým popelářem rozhodně nebyl samoúčelným.
Co není antropologie: kulturní/sociální antropologie ve vztahu k příbuzným disciplínám
Je obecně známou skutečností, že kulturní/sociální antropologie jakožto svébytná vědní disciplína dlouho existovala pouze v anglosaském světě, zatímco kontinentální Evropa dávala přednost popisné etnografii/Volkskunde (Německo a oblasti pod jeho vlivem, včetně Československa) anebo strukturalisticky pojaté etnologii, silně navazující na domácí sociologickou tradici (Francie). "Antropologií" byla v kontinentální Evropě míněna především antropologie fyzická, tedy srovnávací studium osteologického materiálu a dalších biologických prvků v souvislosti s fungováním zdravého člověka (narozdíl od medicíny, primárně zaměřené na restituci tohoto stavu). Teprve nepominutelné výsledky, k nimž především americká kulturní antropologie došla (zatímco američtí badatelé dávají z historických důvodů přednost označení svého oboru jakožto "kulturní antropologie", vždy vlivná britská škola se nazývá "antropologií sociální"; v českém prostředí dnes zdomácněl jakýsi kompromis mezi oběma pojetími, který dodržujeme i v tomto článku), a v neposlední řadě také díky nezpochybnitelné americké kulturní a vědecké hegemonii v poválečném období, vedly k tomu, že Evropa začala nejpozději od konce 60. let 20. století výrazněji přijímat kulturní/sociální antropologii. Mladí badatelé, nespokojení s tradicionalistickým pojetím svých učitelů, sbírajících pozůstatky evropské hmotné kultury, se inspirovali u svých amerických kolegů (s nimiž je spojoval jak jistý více či méně latentní marxismus, tak odpor vůči Vietnamské válce a délka vlasů), čehož výsledkem byla konstituce většiny stávajících německých, skandinávských i dalších kateder kulturní/sociální antropologie vedle kateder národopisného charakteru (Kemper - Phinney 1977; o důležitosti institucionálního zabezpečení pro stav a budoucnost oboru Wallerstein et al. l998: 77-82). Pokračováním uvedených tendencí potom většinou došlo k zániku druhých ve prospěch prvních, k antropologickému přeznačení diskutovaného vědního oboru.
Vznikala-li evropská antropologická pracoviště bez zásluhy tradičního národopisu a začasté proti jeho vůli, neznamenalo to ovšem, že vznikala "na zelené louce". Něco takového by vzhledem k institucionalizovanému charakteru moderní vědy ostatně ani nebylo možné - vznikala důsledně jako jistá "revoluční" či alespoň reformní snaha v prostředí věd o člověku (Wissenschaften vom Menschen), přičemž zcela zásadní zdroj nacházela právě v kulturní/sociální antropologii americké a v jejích aktuálních koncepcích. Jednou z nich, dobově velmi vlivnou, byla konceptualizace J. M. Whitea (cit. in Budil 1995: 11-12). White přitom pouze teoreticky reflektoval stav běžný na amerických univerzitách (avšak nikoli v Evropě), kdy historické podmínky vzniku kulturní antropologie jakožto oboru do něj de facto bez větších teoreticko-metodických ambicí zahrnuly všechny ve "Starém světě" se vyskytující vědní obory, jejichž absence začala být v Americe náhle pociťována. Tak se součástí antropologie, ipso facto již tím, že to "umožňoval" název tohoto oboru, stala například archeologie či fyzická antropologie, prostě proto, že tyto obory ve Spojených státech a v Kanadě dosud nikdo jiný neinstitucionalizoval a že skladba tamního nativního obyvatelstva, respektive metodické uchopení jeho studia, něco takového bez větších problémů umožňovalo. Stejně tak tomu bylo v případě tzv. aplikované antropologie. Výzkum severoamerických Indiánů a Inuitů totiž málokdy byl zcela "nezištný", většinou byl naopak veden (respektive financován) vládním Úřadem pro indiánské záležitosti nebo podobnými institucemi, jejichž úkolem bylo nalézt vhodné mody vzájemného současného a budoucího soužití většinového a nativního obyvatelstva. Na těchto aplikovaných výzkumech přitom participovala naprostá většina amerických antropologů, v dobré víře že tím původním obyvatelům Ameriky alespoň trochu usnadní jejich aktuální trudný úděl. A tito badatelé se s nemenší angažovaností vrhli například i do studia a programového ovlivňování japonské společnosti v souvislosti s druhou světovou válkou a jejími důsledky (R. Benediktová, viz 1946), nebo později do programů pomoci pro země Třetího světa. Na tomto místě přitom můžeme ponechat stranou sporné výsledky těchto a podobných aktivit, stačí shrneme-li, že americká antropologie podle Whitea sestávala z (1) fyzické antropologie (včetně archeologie); (2) kulturní antropologie (tedy holistického pohledu na kulturu "z ptačí perspektivy", zhruba v duchu konfiguracionismu); (3) sociální antropologie (studia sociálního uspořádání, zejména příbuzenských a dalších osobních vztahů uvnitř lokálně omezené skupiny) a (4) aplikované antropologie (ve výše uvedeném smyslu). V tomto "globálním" pojetí přišla kulturní/sociální antropologie do kontinentální Evropy a nakonec i do popřevratového Československa, což ovšem po našem soudu přineslo řadu výrazných teoretických a především metodických problémů. "Pod-obory", existující uvnitř americké kulturní antropologie, totiž v Evropě již dávno existovaly coby samostatné vědecké disciplíny.
Zatímco ve Spojených státech a v Kanadě se antropologové mohli a mnohdy i museli (vzhledem k nezbytnosti "aplikovaného" charakteru svých výzkumů, jímž často bylo podmiňováno jejich financování) zabývat také fyziologickými a biologickými odlišnostmi nativní populace (vzpomeňme jen sníženou biologickou schopnost indiánských populací odbourávat alkohol), v Evropě již dávno existovala zavedená tradice fyzické antropologie, respektive somatologie, přírodovědné či lékařské disciplíny, orientované v období před druhou světovou válkou převážně na fyziologické měření (a někdy jeho prostřednictvím vedoucí až k úvahám o eugenice a sociálním inženýrství). Vinou těchto svých konotací však byla tato disciplína po druhé světové válce do značné míry marginalizována, respektive omezena na oblast aplikovaného výzkumu v rámci soudního lékařství (především identifikace lidských ostatků). Jako taková začala ovšem být od 70. let nahrazována prudce se rozvíjející molekulární genetikou, jejíž výsledky byly podstatně přesnější, takže evropská fyzická antropologie buď zanikla, nebo živořila a živoří na okraji vědeckého zájmu. Zůstává sice nezbytnou průpravou v rámci lékařského a přírodovědného studia, avšak svůj zlatý věk již zřejmě prožila prostě proto, že zcela vyčerpala pole svého zájmu tak, jak jej dosud definovala. Lidské tělo bylo změřeno do posledního detailu a k vydaným antropologickým atlasům (člověka) již není, co dodat. Poněvadž však "tonoucí se i stébla chytá", zbývající fyzičtí antropologové nalezli útočiště právě v nově konstituované kulturní/sociální antropologii, jíž sice nemají co přinést, která je však (zatím) chrání před zánikem jejich vlastního oboru. A to je bohužel naprosto chybné. Naopak jako mnohem nosnější se ukazuje současná rekonceptualizace fyzické antropologie v antropologii biologickou, zdůrazňující styčné body tohoto oboru s etologií a molekulární genetikou. Tím se však fyzická antropologie vrací na půdu přírodních věd, s nimiž sdílí shodnou metodiku i výzkumné pole (člověk je konceptualizován jako jeden z hominidů, jako předmět zájmu primatologie), a logicky opouští hájemství kulturní/sociální antropologie.
Podobně je tomu v případě archeologie, která stále zřetelněji začíná pociťovat nedostatky, respektive omezenost svého badatelského pole. Všechna pravěká, starověká i středověká archeologická naleziště jsou totiž v konečném čase prozkoumatelná (nebo budou ještě dříve zničena rozvojem naší civilizace; s tím souvisí i ústup části současných archeologů od používání "destruktivních" badatelských metod, aby byla tato naleziště zachována budoucím vědeckým generacím). Archeologický výzkum by se sice mohl orientovat kvantitativním směrem, avšak iluzornost a pramalou přesvědčivost takovéhoto postupu si uvědomují sami archeologové. A právě z tohoto důvodu směřují k rozšíření svého badatelského pole směrem k současnosti a tedy potenciálně k nekonečnému trvání vlastní disciplíny. Inspirovali se přitom již zmiňovanou "archeologií odpadků" (W. Rathje 1974), aby definovali předmět zájmu archeologie jakožto výzkum lidských artefaktů v "neživém" kontextu (Gould - Schiffer 1981; Matoušek 2000). Archeologie by v tomto pojetí měla zkoumat všechny lidské výtvory, které jsou aktuálně ne-užívány, ať již dočasně nebo trvale. Ať již jde o odpadky, opuštěné domy, neužívané lesní cesty nebo například o zapomenutou peněženku v tramvaji. Jinak řečeno, jde o nové pojetí oboru ve smyslu jeho definice nikoli předmětem zájmu (vykopávky a další materiální pozůstatky dávných a zaniklých civilizací), nýbrž metodou.
Nutno podotknout, že tento "sebezáchovný" krok je přitom podstatně ocenitelnější, než svrchu uvedený. Neortodoxní archeologové, vydávající se Schifferovou cestou, totiž mají pro svůj zájem opodstatněné důvody, počínaje právě grandiózními výsledky Rathjeho "odpadkového" projektu - který ukázal (na základě množství vyhozených plechovek a lahví od alkoholických nápojů), že obyvatelé amerického "Middletownu" konzumují podstatně více alkoholických nápojů, než jsou ochotni připustit v rámci sociologických šetření. Avšak opravňuje to archeology k tak zásadní paradigmatické proměně vlastní disciplíny? Není daleko vhodnější, aby např. právě i uvedené skutečnosti zkoumali školení sociologové? Metoda garbage archeology je totiž v podstatě neortodoxní metodou kvalitativní sociologie, přičemž sociologii odpovídá i svým tématickým zaměřením. Po našem soudu neobstojí ani další argument "nové archeologie", její požadavek po zkoumání jednoho konkrétního jevu jedinou badatelskou metodou nezávisle na časovém průběhu (což se uplatňuje např. v případě užívanosti/neužívanosti komunikací, sídlišť apod.), neboť naprosto není zaručeno, že jde stále o týž jev. Jinak řečeno, jak neustále upozorňuje M. Weberem inspirovaná epistemologie kulturních věd (viz Horský 1999; Nešpor 2002b: 554-556), zatímco jevy přetrvávají, jejich významy (aktérské subjektivně zakoušené významy) se mohou proměňovat místně i časově. Jinak řečeno, a to je podle Webera a dalších badatelů skutečnou esencí sociálních věd, nejde primárně o studium artefaktů, nýbrž o to, co tyto artefakty znamenají pro každého jednotlivého člověka nebo pro společnost jako celek. A právě tuto otázku si archeologie z podstaty věci většinou neklade, což jí zřetelně diskvalifikuje jak z rámce společenských věd sensu stricto, tak z jakkoli široce pojaté kulturní/sociální antropologie. Ta se sice zajisté může inspirovat archeologickými metodami nebo může "novou archeologii" považovat za jeden ze zdrojů svých dat (viz například studium "trampských pozůstatků" pod severočeskými skalními převisy, vzniklé jako vedlejší produkt archeologického studia tamního neolitického osídlení (Svoboda et al. 1999)), nesmí však být na archeologii redukována a nesmí archeologům dovolit, aby se bez dalšího odborného vzdělání považovali za kulturní/sociální antropology.
Ještě složitější je situace v případě etnologie a dalších národopisných disciplín, neboť zde je "zmatení pojmů", vzniklé přeznačením tradiční etnografie na antropologii naprosto nejzřetelnější. Existující tradice etnografických výzkumů, ať již zaměřená na tradiční materiální kulturu, na folklorní jevy a jejich pronikání do soudobé umělecké tvorby (folklorismy), nebo na studium zahraničních Čechů a Slováků, abychom jmenovali alespoň některé z nejvýznamnějších výzkumných projektů, totiž sice metodicky do značné míry stagnovala, přesto však přinášela a přináší hojný pramenný materiál pro nejrůznější muzea, skanzeny a podobné instituce. Jejím nejvlastnější aspektem, a to si uvědomili již Holý se Stuchlíkem (1964), je však zájem o minulost, o tradiční sociální formy, které v moderní společnosti nutně mizí. "Lid" a jeho kultura jako základní oborový předmět totiž v moderní společnosti ex definitione mizí, stejně jako se rozplynula obrozenecká (či později marxistická) ideologie, která tento subjekt protežovala. Ve druhé řadě je podstatou etnografie shromažďování pramenného materiálu, ať již materiální nebo duchovní povahy, jeho srovnávání a deskripce. Tyto úkoly přitom národopisné disciplíny zvládají dokonale, neměli bychom však po nich chtít, aby se pokoušely o širší interpretace shromážděného materiálu prostě proto, že v jejich rámci pro tento přístup neexistuje náležité teoretické zázemí. A pokud ano, nutně to vede k masivnímu jednostrannému zjednodušování, eo ipso k dezinterpretacím pramenného materiálu, anebo k bezbřehému a v mnoha případech bezradnému eklekticismu. Jinak řečeno, v rámci etnologie není relevantní holistický přístup (a ani jakékoli pokusy o něj), prostě proto, že etnologie je tomuto přístupu komplementární. "Vyvažuje" jej prostřednictvím materiálových sběrů, přičemž pramenně dokládá či vyvrací "velké teorie" o vývoji evropské společnosti, produkované historickou antropologií, historickou sociologií nebo filosofií dějin. V případě společenství mimoevropských, kde se z různých důvodů nesetkáváme s takovým množstvím materiálně fixovaných (nebo fixovatelných) pramenů, je pak etnologie zcela irelevantní z toho důvodu, že vlastně "nemá co zkoumat", respektive nedostává se jí dostatečného množství komparativního materiálu. Jen zdánlivě odlišně je tomu v případě současných západních a dalších "vyspělých" kultur, kde je zase pramenného materiálu tolik, že musí být zpracováván prostřednictvím jiných, badatelsky relevantnějších metod (sociologie). Z těchto důvodů, byť se to zdá zdánlivě paradoxní, etnologie s kulturní/sociální antropologií naprosto nesouvisí a souviset nemůže (anebo může v poloze subdisciplíny, jak byl ostatně vztah těchto dvou oborů dříve chápán; Boas 1982: 621). Existence těchto vědních oborů je paralelní a musí být paralelní, mají-li se náležitě vyvíjet a to až do doby, než etnografie zanikne, protože již ztratí předmět svého zájmu (jak se to již do značné míry stalo v západní Evropě). Prodloužení její existence "přejmenováním" na kulturní/sociální antropologii je nutně jenom dočasné.
Podobně je tomu i v případě hraničních jazykovědných a uměnovědných oborů, zabývajících se sociálními aspekty příslušného předmětu (např. sociolingvistika, literární věda věnující se folklorním památkám apod.). Odborníci z těchto disciplín při své práci zajisté užívají antropologických teorií a metod, stejně jako pramenného materiálu získaného antropology (nebo etnology), avšak jejich vlastní interpretace vycházejí z konceptů a potřeb jejich vlastních oborů. Tak například sociolingvistické studium slangu se orientuje primárně na slang jakožto jazykový projev a stejně tak literární historikové zařazují kramářské písně do celku literární tvorby. Naopak antropologické studium daných předmětů by zdůraznilo sociální a kulturní aspekty vzniku slangu; stejně tak by tomu bylo i v případě analýz (polo)lidové písňové tvorby a zpěvnosti. Tím nemá být postavena hráz široké mezioborové spolupráci, právě naopak, nýbrž má být zdůrazněno, že i v tomto případě jde o sice mnohdy úzce propojené, avšak svým základem nutně mimoběžné disciplíny, které rozhodně nejsou součástí kulturní/sociální antropologie a vice versa. Signifikantním příkladem tohoto nedorozumění ostatně může být starší konceptualizace z pera našeho předního sociolingvisty a afrikanisty (Zima 1978), ukazující neschopnost primárně lingvistického oboru akceptovat antropologické vymezení kultury. Zima (1978: 338). zde argumentuje, že zatímco "literární nebo folklórní text je projevem realizace jazykového systému a stejně i projevem realizace kultury. Naproti tomu jízdní řád nebo silniční předpisy lze dosti těžko považovat za formy realizace kultury, i když jazykovými texty jsou." Ukazuje se tedy, že filologické a uměnovědné disciplíny stále pracují v intencích konceptualizace "vysoké" kultury, byť si to třeba neuvědomují, zatímco antropologové se shodnou na tom, že kulturou rozumějí nikoli jen "kultivovanost", nýbrž celek lidského ne-biologického vztahování se k okolnímu prostředí. A právě proto nemohou být ani lingvisté, ani literární vědci, ani kunsthistorikové považováni za kulturní/sociální antropology, byť by pracovali na podobných problémech a jejich spolupráce s antropology by byla co nejužší. Naopak zase antropologové, ačkoli mohou přinášet řadu důležitých poznatků i podnětů těmto disciplínám, nemohou být označeni za jejich participanty.
Za představitele kulturní/sociální antropologie však nemůžeme považovat ani badatele v nejrůznějších "aplikovaných" disciplínách, ačkoli tomu tak v severní Americe z historických důvodů je. Máme na mysli především romistiku a sociální práci, prezentované pod hlavičkou aplikované antropologie či angažované sociologie, jmenujeme-li alespoň obory v současnosti v České republice nejdůležitější a slibně se rozvíjející. Jejich primárním zájmem je totiž určitý konkrétní předmět, ať již jde studium romské kultury ve vztahu k majoritní, anebo marginální a marginalizované sociální skupiny ve vztahu k majoritě, což jim zbraňuje v obecnějším multikulturním pohledu a v neposlední řadě ve vytvoření holistického paradigmatu. Snad ještě důležitější však je jejich sociálně angažovaný charakter, aktuální cíl spatřovaný ve tvorbě politických a sociálních reforem za účelem (alespoň částečné) integrace romské populace či dalších marginalizovaných sociálních skupin do stávajících společenských, ekonomických a právních struktur. Často to vede k tomu, že věda je zaměňována za "národní agitaci", uměle vytvářející romské etnikum, respektive národ (Jakoubek - Poduška 2003). Zatímco totiž romisté, vezmeme-li je ze příklad, usilují o bezkonfliktní vzájemné soužití dvou kulturně odlišných skupin (Romů a ne-Romů) uvnitř jediné společnosti, kulturní/sociální antropologické se naopak snaží o pochopení jejich vzájemné kulturní a sociální odlišnosti, jež vede právě k tomu, že k takovému soužití reálně nedochází. Respektive dochází ke vzniku hybridních kulturních útvarů na pomezí obou těchto kultur, de facto tedy kultury třetí, odlišné od obou předchozích (nebo dochází k totálnímu převrstvení jedné kultury kulturou majoritní). Ani "aplikované" disciplíny, ačkoli opět podotýkáme že dochází a vždy by mělo docházet k jejich velmi úzké spolupráci s kulturní/sociální antropologií, tedy nemůžeme považovat za její odnož či subdisciplínu.
Konečně nejsložitější je vzájemné postavení kulturní/sociální antropologie a sociologie, jehož institucionálním obrazem je již skutečnost, že obě disciplíny ve vyspělých zemích často bývají pěstovány na stejných katedrách a výzkumných ústavech. Zejména ve Velké Británii tyto disciplíny dokonce dlouhá léta koexistovaly v "personální unii" osob mnoha badatelů. Slovy G. P. Murdocka "sociální antropologie a sociologie nejsou dvěma odlišnými disciplínami" (1932: 200). Sociální antropologie byla (Radcliffem-Brownem) jednoduše označována za "srovnávací sociologii" a podobně i první profesor sociální antropologie (na univerzitě v Liverpoolu) označoval tuto disciplínu za odvětví sociologie zabývající se přírodními národy (Budil 2003:14); slovy L. Dumonta je to právě "sociální antropologie," která "umožňuje skutečnou srovnávací sociologii" (Dumont 1980: 214-215). Jejich vztah je tedy nepochybně velmi úzký, avšak dlužno se ptát, jaký je mezi nimi rozdíl? Holý se Stuchlíkem (pro přesnost připomínáme, že sice hovořili o "etnografii", čtenář se nicméně neubrání dojmu, že chtěli hovořit - a jejich pozdější působení tuto tezi podporuje - o kulturní/sociální antropologii, což ovšem v dané době v Československu nebylo možné) tuto otázku řešili odkazem na známou dichotomii Gemeinschaft - Gesellschaft, kdy "předmětem etnografie podle našeho názoru je studium společenskokulturních systémů pospolitostí. Přitom je samozřejmě sociologie pro národopis pomocnou vědou při studiu společenské složky těchto systémů. Na druhé straně je ovšem etnografie pomocnou vědou pro sociologii, pokud tato jako komparativního materiálu nebo jako dat pro formování zákonitostí vývoje společnosti používá dokladů z ´oblasti´ národopisu. Při studiu kulturní složky uvedených systémů pracuje etnografie bez pomoci sociologie." (Holý - Stuchlík 1964: 231). Toto rozlišení vedlo k představě primární etnografické orientace na pozůstatky archaických typů společností, zatímco sociologie se měla zabývat "komplexními" společenstvími moderními. Jinak řečeno, silně bylo ovlivněno dožívajícím implicitním evolucionismem.
Jeho hlavní nedostatek však tkvěl někde jinde, kulturní/sociální antropologie se totiž v následujícím období začala úspěšně věnovat také přesně vymezeným sociálním skupinám uvnitř moderních/komplexních společností, počínaje studiem handicapovaných až po analýzy sociálního a kulturního fungování zločineckých organizací. A právě o tuto složku je třeba epistemologické pojetí antropologie rozšířit, neboť se ukazuje, že i uvnitř "moderních" společností vznikají svébytné sociální útvary, jejichž vnější vazby jsou výrazně omezené ve prospěch vnitřních, tedy útvary pro jejichž studium je kulturní/sociální antropologie svou metodikou disponovaná.
Vymezení sociální/kulturní antropologie a sociologie se přitom mění, stejně jako tyto disciplíny a sociální realita sama. Antropologie bývala disciplínou, jejímž předmětem zájmu byly "cizí" kultury. Jak píše "zakladatel" americké kulturní antropologie, "the aim of anthropology has been largely to explain the phenomena observed among the tribes of foreign culture" (Boas 1982: 621; kurzíva -autoři). Tohoto vymezení se pak drží i někteří soudobí autoři, takže například pro Ivo T. Budila je "antropologie … vědou o poznání ,těch druhých\"(Budil 1995: 10). Sociologie pak je vědou o "té naší" (západní?, euroamerické?) společnosti, navíc o společnosti moderní. Tak chápe sociologii např. i A. Giddens, pro kterého "sociologie je věda, jejímž předmětem jsou sociální instituce, jež byly uvedeny do života jednotlivými transformacemi minulých dvou až tří století" (cit. in Giddens 1998: 176; kurzíva - autoři). Ovšem poté, co vlna globalizace smetla z povrchu všechna intaktní společenství a antropologové se obrátili (v kulturním smyslu) "do vlastních řad", došlo i k posunu hranic a oblastí výzkumu obou disciplín.
Tématické vymezení sociologie a sociální antropologie tedy dnes, soudíme, spočívá v tom, že zatímco sociologie zkoumá (naší, moderní) "společnost" jako celek, antropologie zkoumá (vedle reliktů, pohrobků a mutací dřívějších "cizích kultur", jež zkoumá jako celky) její partikulární složky. Třebaže totiž sociologie také studuje marginální společenské útvary (a s tímto studiem začala mnohdy i dříve než kulturní/sociální antropologie), jejím primárním zájmem je prostřednictvím jejich výzkumu analyzovat moderní společnost jako celek. Proto zkoumá marginální sociální útvary jako části (tohoto) celku, zatímco kulturní/sociální antropologie je považuje za svébytné, kulturně autonomní útvary. Perspektiva sociologie a antropologie je tedy právě opačná, jakkoli to samozřejmě neznamená nemožnost vzájemné spolupráce obou disciplín, nýbrž naopak její fundamentální potřebu. "Společností" v tomto vymezení rozumíme pro většinu aktérů vědomou nejširší sociální skupinu, za jejíž členy se považují. Tedy například i národní stát v Evropě 19. století (kdy neexistovala obecně rozšířená koncepce "všezahrnujícího humanismu"), nebo lidstvo jako celek v prostředí globální kultury přelomu 20. a 21. století. Právě tyto sociální útvary, jejich vývoj a vztahování se jednotlivých jejich "obyvatel" k nim a těchto útvarů vzájemně mezi sebou, jsou nejvlastnějším předmětem zájmu sociologie, zatímco všechny další společenské skupiny a jejich instituce jsou toliko předmětem odvozeným. Naopak kulturní/sociální antropologie studuje především ty sociální útvary, jejichž existenci jedinec - jejich člen - vnímá jako pro svou existenci nejdůležitější (nebo jedny z nejdůležitějších). Tedy například rodinu a klan u Austrálců, rodinu, občanské a zájmové spolky a sdružení, eventuelně třídu a národní stát v Evropě 19. století, nebo sociální sítě a více či méně neformální skupiny, případně i rodinu v naší době. Naopak studium všech dalších sociálních útvarů je pro antropologii toliko podružným, byť nikoli nedůležitým zájmem.
V případě moderní společnosti zachováváme tedy v zásadě rozlišení Holého se Stuchlíkem, ovšem se "záměnou" etnografie za antropologii, což byl patrně i záměr původních autorů. Zachováváme je ovšem v původní Tőnniesově intenci, tedy bez evolucionistického přídechu dichotomie Gemeinschaft/Gesselschaft, a rozumíme jim jako dvěma odlišným typům uspořádání humánních sociálních útvarů. Tím se však dostáváme k pozitivnímu vymezení kulturní/sociální antropologie jakožto oboru.
Co je antropologie: základní teoretická a metodická paradigmata
Snaha o přesnou interdisciplinární denotaci, které jsme věnovali předcházející oddíl, je nepochybně snahou o vymezení "proti jiným", příbuzným disciplínám. Tato snaha však nesmí být vnímána negativně, jako svého druhu "boj" proti nim, nýbrž jako epistemologický nástroj, jehož prostřednictvím mohou být na jednu stranu kulturní/sociální antropologie a zároveň vědní disciplíny stojící v její těsné blízkosti lépe vymezeny teoreticky i metodicky za účelem jejich lepšího partikulárního vývoje i vzájemné spolupráce. Toto vymezení bylo nutné provést ještě dříve, než se budeme věnovat vlastnímu pozitivnímu popisu toho, čím je podle našeho názoru antropologie charakteristická a co naopak netvoří konstitutivní součást jiných vědních oborů. Byť tedy některá naše tvrzení mohla připadat angažovanému čtenáři zaujatá, aprioristická, máme je za nezbytně vyplývající z níže uvedené charakteristiky kulturní/sociální antropologie, přičemž se je vynasnažíme náležitě ospravedlnit. A tu je třeba zdůraznit především, jak jsme naznačili výše, že budeme hovořit zejména o metodách, nikoli o předmětu studia, neboť ten je do značné míry místně i časově proměnlivý. Kulturní/sociální antropologie je na obecné rovině vymezena čtyřmi základními rysy.
V první řadě je to stacionární terénní výzkum. Vždy to znamená dlouhodobý pobyt badatele uvnitř zkoumané skupiny, za samozřejmé se přitom považuje zvládnutí jazyka skupiny, ať již jde o cizí jazyk, dialekt nebo slang vlastního jazyka. Co se délky pobytu týče, měří se na měsíce, přičemž za ideální se považuje pobyt v délce alespoň jednoho roku, umožňující výzkumníkovi sledování celého ročního cyklu a aktivit (ekonomických, obřadních a
