Antropologův den mezi „klienty represe“: zúčastněné pozorování bezdomovců ve středně velkém městě

stáhnout PDF

Ondřej Hejnal

Katedra antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni

OHejnal@seznam.cz

Abstract:

The aim of this study is to describe some of the advantages of participant observation in the study of the urban homeless. The specific way in which the homeless subsist has led local politicians to call them “the Clients of Repression”, thus the title of the article. Presently, the original concept of long-term stationary participant observation – as seen, for example, in Malinowski’s pioneering fieldwork – is not so common in the study of contemporary complex societies. Urban anthropologists increasingly focus on shorter iterative research visits among analyzed populations. In this article I will try to define participant observation and summarize the methodological procedures applied by Czech and foreign ethnographers of the homelessness. In addition, I will describe a day of my fieldwork spent in active participation in the common activities of “the Clients of Repression”, and I will accentuate some specific findings obtained during this day. Finally, I will emphasize some of the problematic aspects of my fieldwork (i.e. law violation) which constitute an inseparable part of participant observation among the homeless.

Keywords:

homelessness, participant observation, methodology, primary data

Úvod1

Cílem této stati je na základě autorových terénních zkušeností demonstrovat výhody zúčastněného pozorování při studiu urbánní populace bezdomovců ve středně velkém městě, kteří jsou lokálními politiky (zejména kvůli jejich subsistenčním praxím) zváni „klienti represe“. Metoda zúčastněného pozorování je oproti kupříkladu polo/strukturovaným rozhovorům časově poměrně náročnou technikou. Tuto „nevýhodu“ však vyvažuje množstvím a hloubkou sesbíraných (či přesněji vytvořených) primárních dat. Je-li intencí (terénního) antropologa porozumění životu a aktérské percepci světa zkoumaných jedinců, metodologickým rámcem výzkumu by mělo být zejména zúčastěné pozorování (srov. DeWalt et al. 1998: 291). Žádná jiná výzkumná technika neumožňuje detailnější vhled do každodennosti analyzovaných aktérů.

Na druhou stranu původní pojetí dlouhodobého stacionárního výzkumu – např. v dikci B. Malinowskiho (1984 [1922]) – je v kontextu současných komplexních společností na ústupu. Stává se spíše ideálem nežli normativem (Toušek 2012:26). Především urbánní antropologové se stále častěji soustředí na kratší opakované výzkumné pobyty mezi studovanými aktéry. Takovou verzi zúčastněného pozorování popíši skrze reflexi vlastního výzkumného dne.

Předkládanou studii lze pojímat jako příspěvek k „pozorování zúčastněného pozorování“. V tomto smyslu B. Tedlock (1991) hovoří o tzv. narativní etnografii, která spojuje standardní způsoby psaní monografií či studií o studovaných skupinách/jedincích s etnografickými memoáry. Ty zahrnují řešení dílčích potíží antropologa při zúčastněném pozorování. V této stati nemám ambici předložit návod na zúčastněné pozorování, ale poukázat na některé konkrétní aspekty terénní antropologické praxe, které jsou v odborných studiích zpravidla odbyty strohými a nepříliš informativními formulacemi v metodologických pasážích.

Etnografie a zúčastněné pozorování

Pojem etnografie má v českém sociálně-vědním prostředí několik významů. Za prvé může odkazovat k vyčerpávajícímu popisu daného společenství formou například monografie. Za druhé se etnografie spojuje s výzkumem lidové či materiální kultury, popř. folkloru, tj. s klasickým národopisem. Zatřetí se etnografií míní specifický typ výzkumu v rámci sociální a kulturní antropologie. Termín etnografie budu nadále používat v posledním naznačeném smyslu, byť se často v zásadě kryje s metodou zúčastněného pozorování.2

Etnografický výzkum, píše J. Spradley, je „charakteristickým znakem kulturní antropologie“ (Spradley 1980: 3).3, 4 Nezáleží přitom, zdali ho antropolog provádí v peruánské vesnici uprostřed džungle, v ulicích New Yorku, či právě ve středně velkém českém městě. Cílem etnografie je porozumění jiným způsobům života z nativního úhlu pohledu. Zájem je upřen na (1) aktérský význam akcí, událostí, věcí, míst, (typů) lidí atd. a na (2) pravidelnosti v každodenní praxi, tj. na určité naučené sociální/kulturní vzorce jednání.5 Etnograf se snaží dokumentovat existenci alternativních sociálních či kulturních realit a popisovat tyto reality jejich vlastními termíny (Spradley 1980: 14).

Všichni lidé jsou do jisté míry participanti (účastníci) a pozorovatelé, ale jen několik z nich se zabývá využitím tímto způsobem získaných dat pro účely sociálně-vědního výzkumu (K. M. DeWalt et al. 1998: 259). Zúčastněné pozorování je veledůležitou, byť nikoli jedinou možnou metodou etnografického výzkumu. H. R. Bernard ho považuje za metodu strategickou (Bernard 2006: 343), resp. za samotný základ kulturní antropologie (Bernard 2006:342). Normativní definice zúčastněného pozorování však neexistuje (K. M. DeWalt et al. 1998:259).

V obecné rovině lze zúčastněné pozorování definovat jako relativně nestrukturovaný způsob sběru dat v přirozeném prostředí studovaných lidí. Je to „metoda, při níž se pozorovatel účastní denních aktivit, rituálů, interakcí a událostí studovaných lidí jako jeden ze způsobů učení se explicitním a implicitním (tacit) aspektům jejich kultury“ (K. M. DeWalt et al. 1998: 260).6

Během procesu zúčastněného pozorování přichází antropolog do kontaktu s větším či menším počtem aktérů. Je-li úspěšný, z některých z nich se stanou jeho průvodci či informátoři7 (Berg 2001: 145–146). Jejich výběr nepodléhá žádné standardizaci, ani se neřídí postupy žádné statistické reprezentativnosti. L. Toušek popisuje volbu informátorů následujícím způsobem:

Někteří jsou pro výzkum vhodnějšími kandidáty než jiní, protože jejich znalosti vlastní kultury a schopnosti její reflexe a v neposlední řadě i osobní sympatie umožňují 
výzkumníkovi získat hlubší vhled a „bohatší“ data (Toušek 2012: 53).

Informátora je třeba odlišit od respondenta. Role respondent je vymezena charakterem výzkumných metod strukturovaného anebo polostrukturovaného interview, při nichž jedinec odpovídá „na (přímé) otázky kladené výzkumníkem“ (Toušek 2012: 60). Informátor je „osoba, se kterou výzkumník přichází do přímé, intenzivnější a dlouhodobější interakce a získává od ní data i jiným způsobem než přímým dotazováním“ (Toušek 2012: 60). Informátor se stává učitelem a badatel žákem (Spradley 1980: 4).

V další fázi zúčastněného pozorování obvykle vykrystalizují dva typy informátorů: „běžní“ a klíčoví. S oběma je nutné ustavit kvalitní vztah – v antropologické terminologii nazývaný rapport (srov. Bernard 2006: 344; K. M. DeWalt et al. 1998: 268). Obě kategorie se však liší silou a intenzitou tohoto vztahu. Zatímco běžný informátor je pro antropologa, řekněme, „dobrý známý“, s klíčovým informátorem etnografa pojí velmi silné až kamarádské pouto. „Klíčového informátora si etnograf nevybírá, a to ani účelově, ale klíčovým informátorem se dotyčný jedinec stává v průběhu výzkumu na základě vzájemného porozumění“ (Toušek 2012: 60–61).

K výběru mohu z vlastní zkušenosti přidat jednu poznámku. Nejenže si etnograf svého klíčového informátora nevybírá, ale může tomu být přesně naopak: (budoucí) klíčový informátor si spíše vybírá etnografa. Dvojnásob to platí v případě studia života lidí, kteří jsou dominantní/majoritní společností marginalizováni, stigmatizováni a/nebo kriminalizováni. Ti jsou totiž zpravidla k lidem mimo vlastní skupinu krajně nedůvěřiví. Antropolog musí svou bezelstnost neustále prokazovat. V žádném případě nestačí pouhé verbální poučení o cílech výzkumu, anonymizaci dat, nepoškozování subjektů výzkumu atd. v dikci etických standardů. „Kecy nemaj smysl,“ jak říkají moji (klíčoví) informátoři. Etnograf musí své čisté úmysly prokazovat činy – důvěru studovaných aktérů si musí zasloužit a nikdy nezklamat.

Typy zúčastněného pozorování

Zúčastněné pozorování lze kategorizovat dle míry zahrnutí etnografa do aktivit a míry zapojení/inkorporace do zkoumané sociální skupiny. J. Spradley (1980: 58–62) odlišil celkem pět typů. Jeho typologie je uvedena v Diagramu 1.

Diagram 1. Typy pozorování dle míry participace. Zdroj: (Spradley 1980: 58); (upraveno)

Nulovým bodem typologie je, paradoxně, neparticipace. To znamená, že etnograf není žádným způsobem zapojen do aktivit, ani není součástí zkoumané sociální skupiny. Modelově by to mohl být například badatel sledující na televizní obrazovce kamerami snímaný pohyb lidí po obchodním centru. Pasivní participace odkazuje k stavu, kdy je sice etnograf přítomen v místě aktivit, ale buďto neparticipuje, anebo s lidmi interaguje v menším rozsahu.

Mírná participace nastává v okamžiku, kdy se etnograf snaží udržet rovnováhu mezi rolí insidera a outsidera, participací a sledováním. Aktivní participant se snaží dělat to, co dělají zkoumaní lidé, tj. plně se učit sociálním či kulturním pravidlům jednání. Aktivní participace začíná sledováním jednání, ale postupem času se etnograf pokouší toto jednání naučit a (re)produkovat. To znamená, že aby badatel zdokumentoval například techniku lovu, snaží se ji naučit a zvládnout aktivní participací v co možná největším rozsahu. V jistém smyslu pak etnograf může porozumět sociálnímu či kulturnímu prostředí sledováním sebe sama. Platí totiž, že etnograf sám je nejlepší výzkumný nástroj (Saville-Troike 2002: 89; Bernard 2006: 359; Spradley 1980: 71–72).

Kompletní participace znamená nejvyšší úroveň zahrnutí etnografa do zkoumané sociální skupiny. Etnograf je ve studovaných sociálních situacích běžným participantem. Chce-li například badatel zkoumat byrokratickou strukturu nějakého ministerstva, nechá se tímto ministerstvem zaměstnat a v rámci své pracovní činnosti zúčastněně pozoruje sociální interakce mezi ostatními úředníky (srov. Lupták 2011). Stejně tak se může stát kupříkladu členem zájmové či profesní organizace a zkoumat ji pomocí kompletní (skryté) participace zevnitř (srov. Burzová 2010).

Etnografie bezdomovectví: Zahraniční zkušenost

Bezdomovci se začali do zorného pole sociálních vědců dostávat od počátku 20. století. Hlavní postavou těchto výzkumů se ve 20. letech stal N. Anderson. Jeho kniha The Hobo: The Sociology of the Homeless Man (1923) je vůbec prvním sociálně-vědním počinem vztahující se k bezdomovectví. Tento badatel měl při výzkumu bezdomovců – tzv. hobo8 – jednu nedocenitelnou výhodu. Značnou část mládí totiž mezi bezdomovci strávil jako běžný člen této skupiny. Přestože byla po vydání knihy jeho výzkumná metoda označena za zúčastněné pozorování, on sám ji v době, kdy žil mezi bezdomovci, neznal.

Byl jsem v procesu pohyblivého světa bezdomovců (hobo). … Role mi byla známá ještě před začátkem výzkumu. Až v oblasti sociologie a univerzitního života jsem se přesouval do jiné role (Anderson 1923: xii).

Výraznou postavou výzkumu bezdomovců a antropologie vůbec se v druhé polovině 20. století stal J. Spradley. Jeho kniha You Owe Yourself a Drunk: An Ethnography of Urban Nomads (1970) je dodnes jedním z nejlepších příkladů využití metody zúčastněného pozorování při výzkumu bezdomovců. Využil ji ve třech místech: trestní soud, protialkoholní léčebné centrum a tzv. Skid Road/Row9 (Spradley 1970: 7). Krom toho používal při výzkumu i dotazníky či etnografické rozhovory (srov. Spradley 1979).

K. Hopper ve své knize Reckoning with Homelessness (2003) předkládá rozdělení etnografie na (a) rámec (framework) a (b) terénní výzkum (fieldwork), přičemž toto rozlišení v zásadě odpovídá rozdílu mezi kontextem a příběhem, historií a akcí. Antropologický přístup vyžaduje oba. Zjednodušeně řečeno, rámec je kontext (např. infrastruktura města, lokální politická reprezentace atd.) a znalost předchozích analýz bezdomovectví (např. počtu bezdomovců, práce jiných badatelů atd.). Terénní výzkum je v zásadě zúčastěné pozorování konkrétní bezdomovecké populace (Hopper 2003: 7–12).

R. Hill a M. Stamey rovněž použili při svém, řekněme, ekonomicko-antropologickém výzkumu bezdomovců zúčastněné pozorování, přestože ho poněkud krkolomně nazývají „dlouhodobé účastenství a trvalé pozorování (prolonged engagement and persistent observation)“ (Hill a Stamey 1990: 306–307). V terénu mezi bezdomovci strávili tisíce hodin.

V některých výzkumech bezdomovců figuruje metoda „potloukání se“ (hanging out), která v zásadě odkazuje k zúčastněnému pozorování. D. Baldwin například píše: „Terénní výzkum byl primárně prováděn skrze zúčastněné pozorování. Naší výzkumnou strategií bylo ‚potloukat se‘ se studovanými aktéry“ (Baldwin 1998:191). D. Snow a L. Anderson popisují metodologickou část svého bádání podobně: „Hlavní výzkumnou strategií bylo každodenní ‚potulování se‘ s tolika jedinci, kolik bylo možné“ (Snow a Anderson 1987: 1342). T. Wright při svém výzkumu kombinoval zúčastněné pozorování (potulování se) a rozhovory (Wright 1997: 2) coby „kamarádský výzkumník“ a „zanícený aktivista“ (srov. Snow et al. 1986: 384–385).

P. Bourgois je v současnosti jeden z nejvýznamnějších badatelů v oblasti bezdomovectví. Metodu zúčastněného pozorování použil již při svých výzkumech dealerů drog v New Yorku (Bourgois 2003). Oproti výzkumu bezdomovců se metodologie téměř nezměnila (srov. Bourgois a Schonberg 2009: 9).

Etnografie bezdomovectví: Česká zkušenost

Pokud je mi známo, výzkumem bezdomovců, jehož metodologický základ tvoří (alespoň z části) jedna z forem zúčastněného pozorování, se v České republice zabývají či zabývali tři badatelé: P. Vašát, P. Holpuch a O. Hejnal. V této podkapitole popíši konkrétní podoby participativní metodologie těchto výzkumníků.10

Přístup P. Vašáta, který v nedávné době publikoval dvě studie o bezdomovectví (Vašát 2012a, 2012b), je na hranici pasivní/mírné participace s prvky aktivní participace:

S informanty jsem trávil co možná nejvíce času a snažil jsem se být svědkem co možná nejvíce různorodých aktivit (např. vaření, vybírání popelnic, konzumace jídla i alkoholu apod.). Jedenkrát jsem … také strávil noc na ilegálně obývaném squatu (Vašát 2012a: 257).

Participace je pasivní či mírná, jelikož byl pouze svědkem aktivit, tj. nevařil, nevybíral popelnice, nekonzumoval jídlo ani alkohol.11 Na druhou stranu plně participoval na praxi nocování. Tím se (přinejmenším v tomto ohledu) stal aktivním participantem.

P. Holpuch při svém výzkumu použil zvláštní formu zúčastněného pozorování (lze-li jeho metodu takto vůbec označit). Jedná se o autoetnografický přístup.12

S kolegou Vladimírem Moravcem jsme se pohybovali a nocovali na veřejných prostranstvích, zpravidla v lokalitách se zvýšeným výskytem bezdomovců. Prioritou pro mě nebylo ani tak poznat určitou skupinu bezdomovců jako spíše získat zkušenost života na ulici. Chtěl jsem poznat prostředí, v němž se životy bezdomovců odehrávají. Prožít, nakolik se změní moje subjektivní vnímání okolní společnosti, když úpravou zevnějšku a svého chování fiktivně změním svůj společenský status (Holpuch 2011: 3).

Tato autoetnografická zkušenost se stala výchozím bodem konstrukce scénáře polostrukturovaných rozhovorů, které tvoří hlavní část analýzy.

O. Hejnal (tj. autor tohoto článku) prozatím publikoval pouze jakousi skicu možností výzkumu bezdomovců ve středně velkém městě (Hejnal 2011). Studie, v nichž by prezentoval výsledky terénního výzkumu za použití metody zúčastněného pozorování, jsou v současnosti v recenzních řízeních. Následující řádky mohou být chápány jako rozvinutí metodologických pasáží, pro které zpravidla nebývá v odborné stati tolik prostoru.

Antropologův den mezi „klienty represe“

Vlastní jeden den mezi bezdomovci, resp. klienty represe, uchopím pomocí dvou metodologických konstrukcí: sociální situace a sítě sociálních situací (Spradley 1980: 39–44). Každá sociální situace může být identifikována třemi primárními elementy: místem, aktéry a aktivitami. Při zúčastněném pozorování se antropolog vždy nachází v určitém místě a pozoruje konkrétní aktéry, přičemž pozoruje a/nebo participuje na určitých aktivitách (Spradley 1980: 39–42). Sleduje dva cíle: (1) být zahrnut do aktivit vhodných pro danou situaci a (2) pozorovat aktivity, lidi a fyzické aspekty této situace (Spradley 1980: 54).

Postupem času lze tyto sociální situace vzájemně usouvztažňovat na základě podobnosti jejich komponentů (tj. míst, aktérů či aktivit). V tomto ohledu můžeme identifikovat tři typy: shluk sociálních situací (vztah prostřednictvím míst), síť sociálních situací (vztah prostřednictvím aktérů) a situace s podobnými aktivitami (Spradley 1980: 42–45). Z hlediska popisu mého dne použiji síť sociálních situací, která sociální situace propojuje konkrétními (jedněmi a těmi samými) aktéry v různých místech, s nimiž se pojí různé aktivity. Analýzu dat jsem prováděl dle zásad zakotvené teorie (Strauss a Corbin 1999) a taxonomické a komponentní analýzy (Spradley 1980: 112–120, 130–139). Veškerý empirický materiál byl zpracován v programu MAXQDA.

Stručný popis průběhu dne

Aktivní zúčastněné pozorování bezdomovců proběhlo ve čtvrtek (26. 7. 2012) a trvalo bezmála 12 hodin. Bylo součástí plánu zmapovat celý týden od pondělí do neděle pomocí těchto dvanáctihodinových výzkumných dnů.13 Během dne jsem přebýval s mými třemi klíčovými informátory – Slávkem, Vokurčákem a Nikitou.14 Prošli jsme jedenácti různě vzdálenými místy a potkali či poseděli se sedmnácti výzkumně relevantními aktéry. Celkově jsme nachodili 10 981 metrů (viz Obrázek 1)15. Obecně lze říci, že všechna místa jsou spjata s dvěma aktivitami: subsistenční praxí a/nebo sociální interakcí s ostatními bezdomovci či známými bezdomovců (vyprávějí se například úsměvné či jiné příhody, sdílí se alkohol atd.). Touto cestou získaná data zahrnují biografické údaje o aktérech16, každodenní praktiky (např. subsistence, vaření, hygiena atd.) a informace o pohybu a aktivitách aktérů či vzorce sociální interakce mezi nimi.

Obrázek 1. Vizualizace denní cesty, signifikantních míst (a jejich vzdáleností v metrech) a relevantních aktérů.

Zároveň si je nutné uvědomit, že moje interpretace tohoto dne je mnohdy postavena na interpretacích konkrétních bezdomovců, jejichž interpretace se nemusí shodovat (a neshodují) s interpretacemi jiných bezdomovců. Podobně platí, že popisované praxe nevykonávají všichni bezezbytku. To lze nicméně zjistit pouze opakovanými výzkumnými pobyty. V přehledu dne a následných podkapitolách popisuji pouze ty praktiky, které považuji s ohledem na mou etnografickou zkušenost za relevantní buď pro většinu bezdomovců, anebo pro některé typy bezdomovců; nikdy však pro všechny bezdomovce v dané lokalitě.

Klíčové informátory jsem nalezl na místě, které se emicky nazývá „u vody bez vody“.17 Slávek a Nikita se šli porozhlédnout na náměstí, zdali na něm nejsou další bezdomovci. Byli se rovněž podívat za obchodní dům ve snaze najít nějaké vyřazené zboží. Poté jsme se přesunuli „na Hilton“, tj. do opuštěné budovy, v níž bezdomovci přebývají a která je ironicky nazývána dle známého řetězce luxusních hotelů. Zde jsme si chtěli vyzvednout pilku na železo, abychom mohli „upálit“ starý plot a odvézt ho na kárce do sběru. Pilku však někdo zcizil, resp. si ji půjčil, jak se později ukázalo. Museli jsme tudíž vymyslet alternativní zdroj. Tím se staly staré plechy ležící vedle pekárny. Ty jsme odvezli do sběrny a za utržené peníze (74 Kč) jsme s mým přispěním (20 Kč) koupili dvě petlahve bílého vína, které jsme pili v menším parku. Zanedlouho si Slávka zavolal mladší Rom, který měl pro něho, resp. pro nás „kšeft“ – šlo o odvoz starého železa z jeho domu do sběrny s tím, že polovina výdělku bude naše. Slávek a Nikita tedy šli k němu domu. Zhruba za půl hodiny se uřícení vrátili. Plnou kárku s více než stokilovým nákladem nechali nedaleko parčíku. Do sběrny jsem ji odvezl spolu s Vokurčákem. Utržili jsme 369 Kč. Po příchodu do parčíku jsme se rozhodli, že peníze proměníme v alkohol a tabák. Pro tyto komodity jsme došli rovněž s Vokurčákem. Ve vietnamské prodejně (A) neměli oblíbený a levný tabák Bacco (46–50 Kč). Zkusili jsme tudíž další nedalekou vietnamskou prodejnu (B). Tam jsme koupili tabák v hodnotě onoho oblíbeného. Krom toho jsme se vrátili se čtyřmi dvoulitrovými petlahvemi bílého vína. Mezitím do parčíku dorazili ostatní bezdomovci. Vína se stejně jako tabák sdílela s příchozími. Kolem sedmé hodiny se část osazenstva rozhodla, že se projede na loďce po místní řece. Já jsem došel pro další dvoulitrové víno, které jsem zaplatil ze svého. S Vokurčákem jsme k břehu řeky přišli o něco později. Z tohoto místa už mám jen několik málo vzpomínek, jelikož jsem zanedlouho usnul. Bezdomovci se odebrali na Hilton, já jsem šel ve zhruba deset hodin večer na vlakové nádraží.

Každodennost: Ranní probuzení, jídlo, potkani a sdílení/půjčování

Zúčastněný pozorovatel je v průběhu výzkumu přímým svědkem dennodenních rutinních úkonů. Krom toho se o nich bezdomovci mnohdy baví. Například ráno na Hiltonu má často podobný průběh. Podepisuje se na něm zejména množství vypitého alkoholu z předešlého dne a fakt, zdali byla ponechána stranou alespoň jedna petlahev vína – tzv. „ranní záchranka“. Ráno popisoval Vokurčák následujícím způsobem.

Když se to všechno ráno probírá, tak první, co každej řekne: „Ty krávo, mně je blbě“ nebo „Ty píčo, já mam žízeň“. Pak většinou: „Ty vole, ubal cigáro, ať zas máme co blejt“. Pak: „A deme ven?“ – „Já nikam nejdu, mně je blbě.“ – „Pojď, vole, aspoň na papír.“ – „Seru na papír.“ – „Deme ustřelit ten plot?“ – „Nemáme čim.“ Teď se vyvrávoram. Prvního se ptam, jestli nemá cígo. Obvykle nemá. Tak se jdu zeptat dál a většinou si přinesu hrst vajglů.

Pokrmy se připravují z „vyfáraného“ (nalezeného v kontejneru), běžně nakoupeného či jiným způsobem získaného jídla (např. obdarováním ze strany prodejců). V inkriminovaný den jsem ochutnal vynikající zeleninové rizoto s kousky vepřového a hovězího masa. Připravené pokrmy je třeba ochránit před nenechavými potkany. Ti se zpravidla dostanou i pod pokličku, či dokonce do uzavíratelné skříňky. Rádi se rovněž prokousávají batohy. Přítomnost potkanů zhodnotil Slávek následovně.

Ale oni jako neubližujou. Sežerou ti žrádlo, když ho neschováš, rušej tě v noci, protože dělaj bordel tim chroupánim, no. A chčijou a serou za postele, no. To je tak asi jako všechno. A roznášej asi nějaký ty choroby. Já jsem s tim teda žádnej problém neměl, ale nedá se to vyloučit.

První věc, které si zúčastněný pozorovatel bezdomovců bezpochyby všimne, je častá praxe sdílení či půjčování téměř všeho (zejména tabáku, vína a nářadí). V případě nářadí však tyto praxe hraničí s krádežemi, kdy si určitý jedinec věc vypůjčí, aniž by o tom majitele informoval. V onen den se sdílela část peněz, tabák a víno, půjčila se kárka a zcizeny byly pepř, feferonky, pilka (později se ukázalo, že byla pouze vypůjčena původním majitelem) a miska na vodu a jídlo pro psy. Často se rovněž (veřejně) pomlouvají aktéři, kteří nepřinášejí dostatek zdrojů.

Subsistenční praxe bezdomovců

Domlouvání kooperace a vybrané typy subsistenčních aktivit

Subsistenční aktivity se nejčastěji řeší v místech, kde bezdomovci tráví většinu dne. Těmito aktivitami mohou být výlov mincí z kašny, prodej nasbíraných hub, sběr papíru, „somrování“ (tj. aktivní forma žebrání) atd. Nejčastěji se lze setkat se sběrem kovového – „volně loženého“ – šrotu, který se odnáší do sběren. Zpravidla se musí zajistit součinnost s jedincem, který disponuje doklady, což nebývá snadné, anebo je již v počítačovém systému sběren zaveden.

Bezdomovci mají mnohdy předem smluvené či časem prověřené odběratele. Mohou to být majitelé či provozovatelé restaurací, kteří si od bezdomovců koupí například houby, či prodavači v menších obchodech, popř. zaměstnanci sběren. Ti často moc dobře vědí o tom, že nabízené zboží je nalezené, a tudíž de iure kradené. Bez jejich tichého souhlasu s povahou komodit by tyto „krádeže“ byly nesmyslné, resp. zbytečné. Zboží by nebylo možné zpeněžit. Pokud se mluví o „bezdomovecké kriminalitě“, je nutné zdůraznit, že je přinejmenším částečně produkována i ne-bezdomoveckými občany města.

„Krádeže“ a zvažování rizika

Tyto „krádeže“ jsou v drtivé většině případů na úrovni přestupků. Zpravidla se jejich předmětem stává starý a zrezivělý plot, nalezené lešenářské trubky či pohozený plech. To samozřejmě neznamená, že nemají svého majitele. Tato forma subsistence je bezdomovci ospravedlňována tím, že zcizené věci vlastně „nikomu nechybí“.

Krom těchto dominujících typů obživy se bezdomovci občas domlouvají na větších akcích. Většinou je však nerealizují. Následující úryvek z promluvy mých klíčových informátorů toho budiž důkazem.

Nikita: Jo, mam pro tebe tip. Potřeboval bych s tebou mluvit.

Vokurčák: Já nic nekradu.

Nikita: Normálně to jenom přemístíš! A ještě ti dám i číslo na odkódování.

Vokurčák: Jo, až takhle? Ty si blázen! Hele, mě už to přemisťování nějak nebaví.

Nikita: Jsou tam televize, set-top boxy, mikrovlnky a podobně.

Vokurčák: Takže 12 let. V penězích nevim, ale v součtu let [strávených za to ve vězení] jo. Do toho nejdu.

Toto plánování je součástí běžné sociální interakce mezi bezdomovci – často s humorným podtextem –, nikoli obvyklou komponentou subsistenčních praktik. Přesto bezdomovci hypoteticky zhodnocují rizika, která by mohla při realizaci plánu nastat. Nejdůležitější je shromáždit dostatek lidí. Hodnotí se přístupnost objektu, viditelnost z/do tohoto objektu, vzdálenost od potenciálního odběratele, ne/hlídání objektu (popř. ne/přítomnost alarmu), možnost popálení proudem, potenciál klasifikace činu jakožto veřejného ohrožení či aktuální aktivita městské policie. Po zvážení všech těchto aspektů se od plánu upouští.

Romové: Kooperace a kompetice v urbánním prostředí

Bezdomovci občas kooperují s dalšími chudými segmenty městské populace – především pak s některými Romy. Příkladem může být „kšeft“ zprostředkovaný Romem, který jsem popisoval v příslušné kapitole. Celou polovinu výdělku tento Rom pochopitelně nedostal. Z částky 369 Kč jsme si nechali 200 Kč. Účtenku jsme mu neukázali.

Oproti kooperaci s Romy je však v lokalitě mého výzkumu patrná i kompetice s touto populací. Zmíněný Rom kupříkladu zkoušel (poměrně laciný) trik na mé klíčové informátory. Tvrdil, že kárka, kterou nyní bezdomovci vlastní, je původně jeho. Byla mu prý ukradena. To je však zjevný nesmysl, protože „my víme, kde sme jí našli“, prohlásil Slávek.

Romové se rovněž podílí na exploataci Hiltonu. Odvezli si z něho například železné schody. Noční domluvené vyzvednutí staršího zboží v některých prodejnách je taktéž spjato s kompeticí o zdroje s Romy. Následující promluva popisuje kompetitivní praxi u pekárny.

Vokurčák: Když tam je to těžký. Minule jsme tam třeba byli s Nikitou sami dva a jich tam bylo asi 13. Jako že tam šli ještě somrovat.

Slávek: Akorát že my to máme domluvený a oni ne.

Vokurčák: A ta prodavačka mi dala dva pytle. Tak jsme to odnesli, no, a došli jsme k vodě bez vody. Tam jsme to položili. A než jsme se stihli otočit, tak nebylo nic. Cigáni prostě všechno sebrali.

Nikita: Rozebrali a rozprchli se. Ale během vteřiny. A najednou prázdno. My tam prázdný pytle, ty vole. Nemůžeš nic. A i kdyby tam byli dva, tak na jednoho šáhneš a druhej den jich přijde 50.

Vokurčák: Jich je třeba 15, ale je jim i 15 jako věkově. A když jí někomu pleskneš, tak on pude brečet domu za tátou a 15 jich přijde na tebe.

Emická typologizace sběren

Nejčastějším odběratelem bezdomovců jsou sběrné suroviny. Ty na činnosti těchto aktérů vydělávají nejvíce, a to mnohdy i regulérním okrádáním. Naložená kárka, kterou jsme s Vokurčákem dovezli do jedné ze sběren, vážila celkově 130 kg. Po vyházení kovového šrotu jsme dostali účtenku na 90 kg železa. To by znamenalo, že kárka váží 40 kg, což je holá fikce – může vážit maximálně 30 kg. Krom toho je stran personálu sběren patrné opovržení bezdomovci. Cestou zpátky do parčíku jsme s Vokurčákem probírali kategorie sběren (viz Tabulku 1).

Tabulka 1. Emická typologizace sběren.

Sběrna1 sice bezdomovce neokrádá (nebo alespoň ne příliš okatě), ale zajímá se o původ přivezeného železa. Oproti tomu druhý extrém v podobě Sběrny3 popisoval Vokurčák následovně: „Tam kdyby si mu přines, já nevim, celej nákladní vlak, tak on ho veme, a neptá se. Řiká, jo, to bude zas průser, ale to je všechno. Neptá se. Ale zas tě strašně vojebe, to jo.“ Při rozhodování, kam nalezené železo dopravit, hraje roli rovněž vzdálenost od konkrétní sběrny. Zpravidla je pak upřednostněna kratší (a tudíž i méně riziková) cesta i za cenu okradení stran sběrny.

Interakce s městskou policií: „Kontrola docházky“

Krom výše zmíněných aktérů se s bezdomovci nejčastěji setkávají městští policisté. Proto jsou bezdomovci v lokálně-politickém diskursu nazýváni „klienti represe“. Strážníci většinou kontrolují bezdomovce a jejich momentální stav intoxikace alkoholem v rámci urbánního (většinou veřejného) prostoru. Bezdomovce obvykle z daného místa vykážou. Tato procedura se může během dne opakovat. Jeden z mých informátorů tuto praxi popisoval jako „kontrolu docházky“ (Max). Běžné je rovněž vyhánění bezdomovců spících na veřejných prostranstvích. To může někdy vyvolat vcelku vypjatou situaci. Podobný budíček popisoval Vokurčák, který spal na lavičce nedaleko centra města.

Přestal do mě šťouchat. Pak vzal pendrek a ubalil mi takhle do žeber. A ono to docela bolí, ne. Řikam, ty čůráku, přestaň! A on řiká, nebo co jako? Řikam, nebo ti jí trefim do tý palice, ty vole, neser mi! A on, to řikáš mně? Já jsem veřejnej činitel! Já řikam, ty si veřejnej čůrák, ty vole! No a už to jelo…

Na druhou stranu s většinou strážníků mají bezdomovci vcelku bezproblémové vztahy. Policejní hlídka z výše zmíněné citace odpovídá emickému označení „špatná šichta“.

Závěr

V této studii byl definován etnografický výzkum, resp. metoda zúčastněného pozorování a některé další pojmy, které se s ním pojí (např. klíčový informátor, rapport atd.). Zúčastněné pozorování bylo dále typologizováno dle míry participace. Touto optikou jsem sledoval metodologii etnografů bezdomovectví jak v České republice, tak i v zahraničí.

Detailním popisem mého výzkumného dne mezi „klienty represe“, který jsem uchopil skrze konstrukci sítě sociálních situací a dílčí analýzou dat, jsem chtěl demonstrovat užitečnost metody zúčastněného pozorování. Žádná jiná metoda nezaručuje tak bohatý empirický materiál. Jeden jediný den přinesl krom jiného informace o biografii informátorů, pohybu v rámci urbánního prostoru, každodennosti (zejména o probouzení, stravování, hlodavcích na Hiltonu, praxi sdílení/půjčování), domlouvání kooperace na specifických subsistenčních aktivitách, krádežích a zvažování rizika, kooperaci či kompetici s Romy, emické typologii sběren a vztahu s městskými strážníky. Většinu těchto údajů je pochopitelně nutné validovat dalšími dny strávenými s bezdomovci.

Konkrétní realizace zúčastněného pozorování bezdomovectví má svá úskalí. Etnograf se těžko vyhne konzumaci alkoholu. To však badateli přináší novou perspektivu – perspektivu městského opilce potloukajícího se urbánním prostorem, tj. víceméně tu, která je pro některé bezdomovce charakteristická. Může potom například sledovat, jak se změní percepce etnografa v terénu ze strany veřejnosti. Na druhou stranu nic by se nemělo přehánět; konzumaci alkoholu (byť coby součást výzkumné strategie) nevyjímaje. To se mi popravdě ke konci analyzovaného dne příliš nepodařilo.

Problematičtějším aspektem zúčastněného pozorování bezdomovců je participace na činech spadajících mezi přestupky. P. Adler (1985: 23) v tomto ohledu odlišila provinilé vědění (guilty knowledge), provinilá pozorování (guilty observations) a provinilá jednání (guilty actions). Během analyzovaného výzkumného dne jsem získal data či byl součástí akcí, které spadají do všech tří zmíněných oblastí. Skutky jsem pochopitelně nikomu neohlásil, jelikož bych se pohyboval za hranou etiky výzkumu i své vlastní osobní etiky. V této otázce souhlasím s následující poučkou H. R. Bernarda (2006: 376): „Nedělejte nic, s čím byste profesionálně i osobně nemohli žít.“

Použitá literatura

ADLER, P. A. 1985. Wheeling and Dealing. New York: Columbia University Press.

ANDERSON, N. 1923. The Hobo: The Sociology of the Homeless Man. Chicago: University of Chicago Press.

ANGROSINO, M. V. a K A. MAYS DE PÉREZ. 2003. „Rethinking Observation: From Method to Context,“ in Collecting and Interpreting Qualitative Materials. Eds. N. K. Denzin a Y. S. Lincoln. Thousand Oaks: Sage Publications. s. 107–154.

ARCHARD, P. 1979. Vagrancy, Alcoholism, and Social Control. London: Macmillan.

BALDWIN, D. M. 1998. The Subsistence Adaptation of Homeless Mentally Ill Women. Human Organization 57(2): 190–199.

BARTON, B. 2011. My Auto/Ethnographic Dilemma: Who Owns the Story?. Qualitative Sociology 34(3): 431–445.

BERG, B. L. 2001. Qualitative Research Methods for the Social Sciences. Long Beach: California State University.

BERGER, P. L. a T. LUCKMANN. 1999. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

BERNARD, R. H. 2006. Research Methods in Anthropology: Qualitative and Quantitative Approaches. Oxford: AltaMira Press.

BLOOR, M. a F. WOOD. 2006. Keywords in Qualitative Methods : A Vocabulary of Research Concepts. London: SAGE.

BOURGOIS, P. 2003. In Search of Respect: Selling Crack in El Barrio. Cambridge: Cambridge University Press.

BOURGOIS, P. a J. SCHONBERG. 2009. Righteous Dopefiend. Los Angeles: University of California Press.

BOWIE, F. 2008. Antropologie náboženství. Praha: Portál.

BUDILOVÁ, L. a M. JAKOUBEK. 2004. „Příbuzenství v romské osadě,“ in Romové: kulturologické etudy (etnopolitika, příbuzenství a sociální organizace). Eds. M. Jakoubek a T. Hirt. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. s. 9–64.

BURZOVÁ, P. 2010. Slovak Nation, Nationalism and Nationing: Beyond Groupism with Groups. Nepublikovaná dizertační práce. Plzeň: KSA/FF ZČU.

DEWALT, K. M. a kol. 1998. „Participant Observation,“ in Handbook of Methods in Cultural Anthropology. Ed. R. H. Bernard. London: AltaMira Press. s. 259–300.

HEJNAL, O. 2011. Etnografie (extrémní) chudoby: Teoretické a empirické implikace výzkumu bezdomovců. AntropoWebzin 7(3): 171–176.

HILL, R. P. a M. STAMEY. 1990. The Homeless in America: An Examination of Possessions and Consumption Behaviors. Journal of Consumer Research: An Interdisciplinary Quarterly 17(3): 303–21.

HOLPUCH, P. 2011. Bezdomovectví jako přístup k životu. Biograf (54): 3–29.

HOLSTEIN, J. A., a J. F. GUBRIUM. 2008. „Constructionist Impulses in Ethnographic Fieldwork,“ in Handbook of Constructionist Research. Eds. J. A. Holstein a J. F. Gubrium. New York: The Guilford Press. s. 373–396.

HOPPER, K. 2003. Reckoning with Homelessness. New York: Cornell University Press.

CHO, J. a A. TRENT. 2006. Validity in Qualitative Research Revisited. Qualitative Research 6(3): 319–340.

LEACH, E. R. 1954. Political Systems of Highland Burma: A Study of Kachin Social Structure. Massachusetts: Harvard University Press.

LUPTÁK, Ľ. 2011. Bezpečnostný diskurz v SR: Lokalizácia neoliberálneho vládnutia v postsocialistickom barbaricu. Nepublikovaná dizertační práce. Plzeň: KAP/FF ZČU.

MALINOWSKI, B. K. 1984. Argonauts of the Western Pacific: An Account of the Native Enterprise and Adventure in the Archipelagoes of Melanesian New Guinea. Illinois: Waveland Press.

PETERSON, J. W. a M. A. MAXWELL. 1958. The Skid Road „Wino“. Social Problems 5(4): 308–316.

SAVILLE-TROIKE, M. 2002. The Ethnography of Communication: An Introduction. Oxford: Wiley-Blackwell.

SILVERMAN, D. a A. B. MARVASTI. 2008. Doing qualitative research: A comprehensive guide. London: SAGE Publications.

SNOW, D. A. a L. ANDERSON. 1987. Identity Work among the Homeless: The Verbal Construction and Avowal of Personal Identities. The American Journal of Sociology 92(6): 1336–1371.

SNOW, D. A., R. D. BENFORD a L. ANDERSON. 1986. Fieldwork Roles and Informational Yield A Comparison of Alternative Settings and Roles. Journal of Contemporary Ethnography 14(4): 377–408.

SPRADLEY, J. P. 1980. Participant Observation. Wadsworth: Cengage Learning.

SPRADLEY, J. P. 1979. The Ethnographic Interview. Florida: Harcourt, Brace, Jovanovich.

SPRADLEY, J. P. 1970. You Owe Yourself a Drunk: An Ethnography of Urban Nomads. Long Grove: Waveland Press.

STRAUSS, A. L. a J. CORBIN. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce.

TEDLOCK, B. 1991. From Participant Observation to the Observation of Participation: The Emergence of Narrative Ethnography. Journal of Anthropological Research 47(1): 69–94.

TOUŠEK, L. 2009. Problematika vytváření relačních dat: příklad analýzy sociálních sítí bezdomovců. AntropoWebzin (2-3): 35–41.

TOUŠEK, L. 2012. „Vybrané aspekty metodologie aplikované antropologie,“ in Vybrané kapitoly z aplikované sociální antropologie. Eds. T. Hirt et al. Plzeň: Západočeská Univerzita v Plzni. s. 25–106.

TOUŠEK, L. a L. STRNADOVÁ. v tisku. „What’s ‘Out of Place’? Tolerance and Intolerance as Functions of the Construction of Public Space,“ in Space and Pluralism. Eds. D. WEBERMAN a S. MORONI. Budapest: Central European University Press.

TOUŠEK, L. a K. STROHSOVÁ. 2010. Sčítání bezdomovců v Plzni: Přehled základních zjištění. Demografie (revue pro výzkum populačního vývoje) 52(1): 65–69.

VAŠÁT, P. 2012a. Mezi rezistencí a adaptací: Každodenní praxe třídy nejchudších. Sociologický časopis 48(3): 247–282.

VAŠÁT, P. 2012b. Studium bezdomovectví v USA: Inspirace pro výzkum v ČR. Český lid 99(2): 129–149.

WRIGHT, T. 1997. Out of Place: Homeless Mobilizations, Subcities, and Contested Landscapes. New York: State University of New York Press.